deníček Banany Brannigan

Deníček Banany Brannigan byl záznamník, do nějž si své životní poznatky diktovala Banana Brannigan. Pořídila si ho neprodleně poté, co posílila Křupkový odboj, a i když ho většinu času schovávala pod polštář, na delší mise si ho brala s sebou. Dal se připojit k počítači a prohnat programem, který řeč bez velkých ztrát převedl na text.

Zde uveřejněný výčet ukazuje pouze důležitější záznamy bez většiny pubertálních výlevů a úvah, jichž však v originále nebylo zrovna málo.

Záznamy

Záznam #332

Vyrvali jsme imperiálům ze spárů další nevinnou oběť svého talentu, Jawu jménem Kirk. A já při tom byla tak hustá, že si to musím rychle poznamenat.
Když jsme na Patch-4 dorazili, Jawův domek byl tichý až hrůza, ale stačila trocha průzkumu a my našli vstup do podzemí, kde pořád ještě někdo byl. Přichystali jsme léčku, počkali si, až stormtroopeři vyjdou z domu i se zajatcem, a pak provedli operaci hodnou hrdinů. A zachránila jsem to já, protože Kody se sice fakt snažil chudáka Jawu pomocí Síly přitáhnout k nám a z dosahu hozeného granátu, ale nepovedlo se mu to, kdežto mně jo! A to se mi zatím nepovedlo zvednout ani tužku, a to ani na palubě a pod kapitánovým vedením. Teď se mi to třeba taky nedaří, ale to je asi z nadšení. Jdu zkusit něco opravovat, při tom se mi většinou daří soustředit docela dobře.

Záznam #335

Máme za sebou další misi, tentokrát na planetě Tekillo III. Kapitána kontaktoval jeden z jeho zdrojů a varoval ho, že tamní malá povstalecká buněčka potřebuje zásoby, aby mohla dál vzdorovat Impériu, a kapitán slíbil, že to zkusí nějak vymyslet. Sám měl tedy nějakou práci, protože zrovna s Magory letěl rozstřílet nějaký konvoj stíhaček na náhradní díly, ale poslal Willyho a Čerta na nákup a my s Emily dostaly za úkol zajistit rekognoskaci planety.
Tu jsme se rozhodly provést nalehko, protože s náklaďákem byli pryč ti dva a navíc jsme nechtěly moc dráždit imperiální celníky, a tak jsme prostě jenom s kufrdroidem nastoupily na raketoplán z vedlejší planety a zanedlouho se ocitly na hlavním kontinentu. Agent nám naštěstí dodal informace, jak najít kontakt na onu ohroženou buňku, a tak jsme po krátké prohlídce zdejších industriálních památek (byly úplně boží, kilometry a kilometry trubek, zrezivělé věže, vyhaslé i stále funkční vysoké pece, skví!) nenápadně zamířily do bistra Grab&Go, odkud nás měl někdo nasměrovat dál za kolegy ve zbrani. Musely jsme vystát frontu jako kráva, protože to byl podnik vyhlášený a v tomhle městě možná jediný, ale stálo to za to. Objednaly jsme si přesně podle instrukcí specialitu šéfkuchaře a zkusily vzít i šest porcí s sebou pro kapitána, ale to nám kuchařka zakázala. Pak jsme ji ale docela elegantně zachránily před dvěma imperiálními patolízaly, kteří ji provokovali a málem z toho byla přestřelka, ale dobře to dopadlo. I když…
Kuchařka, taková herdekShistavanenka, nám řekla, ať na ni počkáme po šichtě u zadního vchodu, ale těm dvěma pánům jsme se nějak moc líbily, začali si s námi povídat a pozvali nás na večírek místní honorace, což jsme přijaly, protože z toho koukaly informace a taky slíbili, že nám koupí šaty. Z toho večírku mám trochu okno, jenom si pamatuju, že jsme tam od několika důstojníků slyšely zvěsti o plánovaném rozdrcení povstalecké buňky a že mě tam Emily na poslední chvíli zachránila před docela velkou blbostí, o které nechci mluvit.
Pak jsme se vytratily, zamířily k onomu zadnímu vchodu a Shistavanenka tam na nás skutečně čekala. Představila se jako Štěkna a předala nám kromě jednoho čipu s možnými vodítky k rebelům taky šest porcí bašty s sebou, což bylo super. Pak šla spát, my s Emily zamířily na hotel a já se snažila ty informace trochu přefiltrovat, ale moc se mi to nedařilo, protože jsem byla po té imperiální párty nějaká rozhozená.
Druhý den ráno jsem chtěla v pátrání pokračovat a skutečně se mi povedlo najít zmínku o úkrytu povstalců u nějakých vodopádů, ale Emily zjistila, že má Štěkna trochu malér. Imperiálové jí zjevně ukradli toho droida, co ho používala k odposlechům hostů, a ona ho chtěla na vlastní pěst získat zpátky, ale poslechla nás, setkala se s námi na hotelu a dohodly jsme se, že spojíme síly, dojdeme k ní do bistra pro její výbavu a uvidíme, co se dá dělat s droidem a pomocí pro povstalce.
V bistru nás bohužel čekalo nemilé překvapení: bylo zapečetěno úřední páskou, uvnitř jsem viděla dva chlápky a po krátké přestřelce jsme sice budovu vyčistily, ale moc platné to nebylo. Jeden z důstojníků měl u sebe stírací los, druhý pak rozkazy, z nichž jsme vyčetly, že k rozdrcení zdejších povstalců má dojít ani ne za dvanáct hodin. Rychle jsme vyhodnotily, že posílat jim zásoby je kravina, pomoc v tomhle počtu nepřipadá v úvahu a bude jim tedy muset stačit varování, aby vypadli a někam se schovali. K tomuto účelu jsme využily Štěkniny reklamní bannery rozmístěné různě po městě, na něž stačilo napsat varovnou zprávu, naplánovat její zobrazení na chvíli po našem odletu pravidelnou linkou a bylo.
Štěkna se k nám přidala, jenom si nejdřív vzala svou sadu nožů a koření, z nichž některé bylo nejspíš dost silné i na zabití Hutta. Když pak v bezpečí na palubě Jolly Jedie dala kapitánovi ochutnat těch šest zabalených kousků, okamžitě jí nabídl místo palubní kuchařky a strašně ho mrzelo, že jí nemůže dát moc peněz na pořádnou přestavbu lodní kuchyně.

Tedy alespoň do chvíle, kdy jsme zjistili, že ten los je výherní a vynesl nám strašné prachy…

Záznam #341

Na lodi je klid, jenom občas se podlaha rozvibruje vzdáleným bušením bouracího kladiva. Snažím se volný čas využít co nejlépe, běhám po zahradě a učím se chemii, abych mohla snáz doplňovat zásoby výbušnin. Kapitán mě a Emily učí používat Sílu, ale nemá moc času a pořád nám opakuje, že na to není připravený, tak se moc neposouváme, ale vůbec mi to nevadí. Škoda, že tu není Kody, s tím by nám to určitě šlo.
Taky se mě asi pokoušel balit jeden Sullustán. Říkal tedy jenom něco v tom smyslu, že potřebuje na záchod, a pak se zoufale rozhlížel po stěnách v chodbě, ale cítila jsem z něj, že starosti o vytápění to nejsou. Radši se mu budu vyhýbat.

Záznam #348

Byly jsme s Emily a Štěknou prověřit vesmírné bojiště, kde někdo napadl a zničil dva imperiální křižníky. A byla to tedy mrtě hustá jízda.
Když jsme v jednom z raketoplánů vyletěly ven, byla jsem děsně natěšená, ale brzy se to začalo kazit. Okamžitě po příletu na místo určení jsme viděly, že nás někdo předběhl a už ty vraky poškozené nárazy obrovských asteroidů rozebírá spoustou droidů. Než jsme stihly vyhodnotit, co dál, vrhli se po nás, začali se nám provrtávat trupem a jako nejlepší možné řešení se jevilo prásknout sebou do vraku interdikčního křižníku, kde snad s trochou štěstí najdeme použitelnou loď.
Zavřely jsme s Emily Štěknu, která neměla skafandr, v kokpitu, připravovaly se na postřílení řezáků a najednou to s námi šlehlo o podlahu. Já byla celkem v pohodě, Emily to odnesla mnohem hůř a musely jsme ji nejdřív stabilizovat. Zvenku k nám doléhalo prskání zkratů a vrzání plechů a ve mně byla docela malá dušička.
Ven jsem každopádně musela sama, protože tam nebyla atmosféra a Štěkna by si zbytečně vydýchala zásobu kyslíku v dýchátku. Po krátkém průzkumu jsem našla místnost údržby, v níž pořád fungovalo pár terminálů, a zanedlouho už jsem měla i představu o tom, kde by se tu tak dal sehnat skafandr pro Shistavanenku. Problém byl v nedostatečné hladině zbytkové energie na otevírání dveří, kterou jsem musela šetřit, a tak si pro něj musela dojít sama, zatímco já to celé řídila. Kromě skafandru jsem pak v inventáři toho samého skladu našla i jakési tajemné předměty kulturního významu s absurdně vysokým odhadem ceny, které Štěkna promptně zabavila a vzala s sebou. Když se vrátila, hodila si stále omráčenou Emily přes rameno a vyrazily jsme k hangáru s tím, že tam snad najdeme něco, čím rychle odletíme domů.
Cestou však Štěkna zachytila rozhovor někoho, kdo si očividně taky brousil zuby na zdejší poklady, konkrétně pak na něco, co mělo být ve velíně. Vzhledem k tomu, že kvůli tomu možná zničili dva imperiální křižníky a nechali jejich trupy rozebírat armádou droidů, to znělo jako něco fakt cenného, ale protože jsme byly jenom dvě s balíkem, nebylo moc reálné, abychom se je pokusily předběhnout.
Emily se naštěstí právě v tu chvíli sama probudila a po chvilce dezorientovaného vyptávání, jak že se to dostala do temné chodby bez vzduchu, byla připravena přiložit ruku k dílu. Povedlo se nám najít otevřenou výtahovou šachtu, která vedla jak nahoru na můstek, tak dolů k hangárům, a po chvilce váhání jsme všechny vyrazily nahoru, což byla zpětně vzato fakt dobrá volba. Cestou jsme totiž zaslechly další střípky konverzace, ze kterých vyplývalo, že o nás ti mrchožrouti asi tuší, ale na můstek jsme se dostaly jako první. Nefungovala tam ani gravitace, všude poletovala spousta mrtvol a čelním průzorem bylo krásně vidět ten obrovský asteroid s tryskami, který elegantním taranem celý interdiktor zneschopnil.
Štěkna hlídala šachtu, já si prostorem doplula pro kapitánovy kódové cylindry a Emily našla bednu, která na můstek tak docela nepatřila a která byla skoro určitě předmětem zájmu majitelů droidů. Po zběžném prohlédnutí jsem v tom poznala replikátor na imperiální kódové cylindry, takže dávalo smysl, aby pro něj ti venku takhle riskovali. A bylo jasné, že jim to tam nesmíme nechat.
Emily se jala svým světelným mečem odřezávat tiskárnu od podlahy, já odplula k terminálu, pootvírat nám dveře na nejbližší cestě do hangáru, když v tom Štěkna zaznamenala pohyb v šachtě. Bylo to daleko, ale zřetelně jsem rozeznávala aury minimálně šesti postav, jak šplhají po servisním žebříku za námi, a neměly jsme tedy moc času. Můj pokus o aktivaci výtahu, který by je pěkně smetl, bohužel nevyšel a odpálil i zbytek energie, takže pohasla i záložní světla, ale naštěstí to nebyl konec. Bleskově jsme vymyslely lepší postup, já Štěkně poslala jeden z termálních detonátorů a připravila se s Emily k venčení bedny. Sotva Shistavanenka poslala odjištěný granát šachtou dolů a odrazila se, řízla Togruta světelňákem do průzorového skla a s pomocí fyziky, magnetických bot a Štěkniny setrvačnosti jsme odtamtud vypadly s takovým stylem, až mě mrzí, že to někdo nenatáčel. Výbuch v zádech, akrobacie k pohledání, trochu to kazilo jenom to, že Štěkna magnetické boty neměla a málem nám uletěla, ale Emily ji naštěstí zavčas chytila harpunou. Poznámka pro příště: pořídit si taky harpunu!
Po trupu křižníku se nám běželo docela dobře, bedna s Shistavanenkou vlály nad námi a nebýt těch otravných robůtků, byla by to docela pěkná procházka. Takhle jsme si trochu zastřílely, pak skvěle mrštěným a ještě lépe (musím se pochválit, duh) odpáleným kusem trhaviny poslaly k čertu další skupinu konkurentů a než se na nás stihl vrhnout zbytek zdejší droidí flotily, vcházely jsme vnějškem do otevřeného a vypuštěného hangáru. Moje naděje byly vyslyšeny, protože tam lambd parkovalo hned několik, ale nakonec jsme nevzaly ani jednu, protože tam parkovalo něco ještě lepšího – TIE Reaper, novinka v imperiálním arzenálu a něco, v čem se nám mělo zdrhat přeci jen trochu lépe. Bez váhání jsme se nakýblovaly do něj, holky nastartovaly, já lepila bednu izolepou k podlaze, aby to moc neházelo, a za chvilku už jsme startovaly, s rojem droidích stíhaček v zádech. Bitka to byla dost krušná, přišly jsme o velkou část solárních panelů a kdybych nevypočítala kratší cestu do hyperprostoru, nejspíš jsme to nezvládly, ale nakonec se podařilo, my skočily do modrého bezpečí a zanedlouho už jsme byly doma.

Kapitán sice očividně čekal hromady zbraní, munice a stíhaček, ale když jsme mu předaly těch pár drobností a replikátor, vypadal vzhledem k okolnostem vlastně docela spokojeně. Nebo za to možná mohl fakt, že mlsně koukal na ten výsadkový letoun a nás vůbec neposlouchal…

Záznam #349

Máme nové kolegy. Jak se nám tak úplně nepovedlo doletět s tím Reaperem v pořádku a jak umřel Brouk, sháněl kapitán náhradu a našel dokonce dvě. Je to pár Sluissi, ne že bych je od sebe rozeznala, a vypadají docela šikovně, tak uvidíme.
Taky jsme zprovoznili tu tiskárnu na cylindry. Vůbec nechápu, kde se kapitánovi povedlo sehnat admirálské přístupové kódy, a trochu se stydím zeptat, každopádně by nám to mohlo v budoucnu dost ulehčit život.

Záznam #350

Štěkna nám zrovna v Koktavé školnici ukazovala novou kuchařku, když se ozval Najib z Hemer'oi II, kam ho kapitán poslal na výzvědy, jestli náhodou Brouk přeci jen nepřežil. Vypadalo to totiž, že možná fakt jo – na veřejném pásmu vysílání se objevilo tajné magorské SOS a kapitán tedy silně zvažoval záchrannou misi, i když pro něj měl hned tři možné výchozí body. Prozatím instruoval Najiba, ať zkusí zjistit víc a taky ať zkusí vysílat odpověď, že slyšíme. Při tom ho sice jedna z lodí v blokádě zachytila, ale měl filuta předvypočítaný skok do hyperprostoru a zanedlouho byl u nás, trochu očouzený a ani moc nehláškoval. Co tak říkal, signál po odeslání jeho odpovědi zmlkl, a tak bylo jasné, že máme nový úkol.
Zatímco Emily balila zbraně a vystřelovací háky, já sedla k tiskárně a vyrobila jsem nám krytí tak perfektní, že se možná jednou zapíše do dějin. Říkal to i kapitán, když jsem mu to navrhla! Měli jsme totiž představovat prospektory z První imperiální papírny, kteří si jdou prohlédnout stromy na tvorbu těch nejlepších formulářových papírů. Lambdu jsme měli, já si vzala svou kombinézu z benzínky na Sulonu a změnila si jméno na Mango, Emily hrála ozbrojený doprovod a jako hlavního mluvčího nám pro jeho vytříbené vystupování nakonec kapitán doporučil Todda. Buřinku si mohl nechat, jen musel na palubě nechat oba rotačáky a místo toho si vzít hůlku, narychlo uříznutý klacek z jednoho stromu v hangáru. A vzali jsme i Štěknu, která se prý občanským jménem jmenuje Petúnie, protože Shistavaneni svým perfektním čichem přece nejlépe najdou kvalitní dřevo.
Pak stačilo zkontrolovat výbavu, nastoupit na lambdu a odsvištět na Hemer'oi. Kapitán nám cestou popřál hodně štěstí a ať nás provází Síla a šel s Magory naplánovat paralelní útok na nějakou další sochu císaře.
My v pořádku dorazili na místo, cestou si procvičili role a kontrolor na imperiálním křižníku nás po identifikaci hladce pustil skrz blokádu a do jednoho z měst blízko našemu cíli. Tam jsme se nahlásili posádce, dostali průvodce Peppu a ten nás přeochotně zavezl až k lesu, co se nám jakožto prospektorům děsně líbil. A shodou okolností byl kousek od jednoho ze tří míst, odkud přicházel onen možný broučí signál.
Poděkovali jsme mu, řekli mu, že to tu zvládneme sami a stačí, když se pro nás večer vrátí, a jakmile zmizel, dali jsme se do práce. Todd zůstal na místě a staral se o to, aby to tam v případě náhlé kontroly vypadalo jako na místě, kde právě imperiální papírníci provádí průzkum, já, Štěkna a Emily jsme vyrazily do lesa. Peppa nás sice před odjezdem varoval, že kousek na sever se nachází zakázaná zóna, kde unikla radiace, ale to je ten nejstarší trik v galaxii a nás to od průzkumu rozhodně neodradilo. Cedule jsme obešly, kamerám pustily smyčku a Štěkna po pár kilometrech vyčmuchala hovno. Celou spoustu hoven, k nimž jsme brzy našly i jejich původce, posádku nějakého střeženého vysílače. Naštěstí nebylo třeba dostávat se nepozorovaně k němu, protože jsme záhy detekovaly podzemní kabel vedoucí kamsi do středu těch tří bodů. Vydaly jsme se tedy tam a Todd si tam s námi dal sraz. Cestou mu volal Peppa, jestli je všechno OK, a tak mu Todd rovnou řekl, že není třeba spěchat, že se to možná protáhne a že si pak prostě o odvoz zavoláme.
Na místě však nebylo nic. Hledali jsme dlouho a úmorně, ale teprve když se Žabák znuděně opřel o jednu větev, otevřel se tajný výtah v umělém stromě a my jím samozřejmě začali sjíždět do podzemí. Cesta trvala děsně dlouho a hrála tam děsně děsná hudba, ale přežily jsme to a dole nás nikdo nevítal. Skrz zdi už jsem ale pár siluet viděla a po krátké prohlídce větracích šachet jsme prostě šli dál. V kruhové chodbě kolem místnosti s výtahem byli jenom tři stormtroopeři, přičemž dvou se osobitě zbavil náš těžkotonážní gentleman a třetího, vylekaného tím rámusem, vzala Štěkna kudlou zezadu. Pokračovali jsme v obhlídce základny a našli technické zázemí, kde u počítače seděl jeden vědec. Štěkna se k němu připlížila, čapla ho a Todd mu vysvětlil, že nám chce povědět úplně všechno, což vzápětí udělal. Na základně měl probíhat nějaký těžce experimentální výzkum, nicméně o Broukovi nic nevěděl, tak jsme ho omráčili a zavřeli na dámské záchody. Stáhla jsem nějaké ty dokumenty, třeba nám po návratu k něčemu budou.
Blížil se čas večeře a jako na zavolanou jsme za dalšími dveřmi našli jídelnu, které šéfoval Besalisk. Neřekl nám toho o moc víc, protože to byl ostatně jenom kuchař, a i jeho jsme obratem omráčili a schovali v kuchyni, aby nespustil poplach. Problém byl v tom, že se zrovna schylovalo k večeři a co nevidět mohli dovnitř nakráčet hladoví stormtroopeři a kdoví co ještě. Naštěstí měla Štěkna super nápad, nasypala do připraveného jídla směs uspávadla s projímadlem a Todd se mezitím převlékl do kuchařské zástěry v naději, že tomu původnímu nikdo jakožto nečlověkovi nevěnoval větší pozornost a nerozezná ho od jiného Besaliska. Já a Emily jsme zaběhly do kumbálu na košťata a vysmýčily přístupovou cestu od krve z předchozí potyčky s trojicí stormtrooperů.
Stihli jsme to tak tak, Todd začal vydávat obědy a všechno šlo až podezřele hladce, až jeden z posledních vojáků se na něj začal tak divně koukat a pak na něj i mluvil. Moc jsme toho s holkama neslyšely, protože jsme byly schované za dveřmi do kuchyně, ale ten chlapík byl očividně čím dál podezřívavější a když se jeho kolegové začali ospale chytat za břicha, dokonce sáhnul po zbrani. Mám pocit, že Emily v tu chvíli vykoukla a střelila ho, ale jak byla jídelna zahlcena panikařícími vojáky, nějak mě to zasáhlo a pamatuji si až chvíli, kdy jsme tam byli zase sami jen s tím zvědavým vojákem, který měl v hlavě zaraženou plechovku na dýška.
Nebyl čas nazbyt, využili jsme Toddova převleku, dali mu pár kanystrů s kafem a poslali ho do poslední místnosti, ve které jsem viděla šest bytostí. My tři jsme se připravily u dveří s tím, že to tam v nejhorším zasypeme střelami, ale ukázalo se, že to nebude třeba. V místnosti se nacházelo šest lůžek a všichni ti živí tvorové – Jawa, dva Gungani, Wookiee, Rodian a ještě někdo – k nim byli připoutáni a vypadali hrozně. Toddovi se povedlo probudit jednoho Jawu, a protože s nimi za minulé války spolupracoval a rozuměl jejich jazyku, záhy jsme věděli, že jde o vězně, na nichž bylo experimentováno. Dostali spoustu kafe a pokyn, že jakmile budou moct, mají se vydat směrem na jih, k místu, kam pro nás měl v budoucnu přijet Peppa. My měli v plánu pokračovat dál, takže se nám náramně hodila železnice, která z téhle místnosti vedla.
Todd opět popadl pár termosek, kdyby na druhé straně někdo zůstal, a stoupl si na plošinu, my se s holkami schovaly za bočnice. Už cestou jsem měla takový divný pocit, ale až v cíli se ukázalo, že jsme banda hlupáků, které nedošlo, že v takovémhle zařízení se asi bude večeřet na směny. A že druhá směna se někdy touhle dobou připravovala k odjezdu. Bylo tam devět vojáků a jeden šéf, možná vědec, možná důstojník, určitě želva.
Todd to ukecával, ale moc se mu nedařilo a důstojník s ním i se všemi těmi stormtroopery nastoupil zpátky na vlak s tím, že tady nemá co dělat. Nám se naštěstí podařilo včas využít Besaliskových širokých ramen, nepozorovaně vylézt a schovat se na nástupišti, ale Emily asi čouhal zadek nebo co, protože si nás všimli a my museli jednat.
Todd byl obklíčen a měl na sobě jenom kuchařskou zástěru, takže šance, že přepere všech deset mizerů, nebyly velké, a tak jsem udělala děsnou blbost – hodila mu jeden z omračovacích granátů. Bleskovým výpočtem jsem si totiž odvodila, že ostřílený Besalisk zvyklý na extrémní podmínky takové omráčení rozchodí snáz než vojáci Impéria, a naštěstí jsem měla pravdu, jinak by to tam dopadlo dost špatně. Stormtroopeři popadali, Todd rozháněl hvězdičky před očima a jediný, kdo vypadal celkem v pohodě, byl želvák. Pustil se do našeho kamaráda, ale než jsem ho mohla střelit, vlak se rozjel a začal mizet v tunelu. Emily naštěstí duchapřítomně vystřelila svůj hák, taky zmizela v tunelu a vrátili se až za pěkných pár minut, kdy jsem svazovala vojáky a docela se o ty dva bála.
Čekaly nás další dveře, za kterými jsem viděla dvě postavy. Opět se mě zmocnil ten divný pocit a než jsem se nadála, byli jsme sami ve velké místnosti plné operačních stolů, podezřelé techniky a dalších věcí, přičemž v jednom jejím koutě se nacházela hromada kusů těl. Mezi nimi i končetiny Verpina, ale upřímně jsem to moc nezkoumala a byla jsem ráda, že tam nezvracím a nebrečím, bylo to hrozné.
Cesta odtamtud vedla jediná a já zpoza těch dveří viděla fakt divnou auru, tak jsme se připravili na nejhorší a ještě že tak. Byl tam totiž sud s nějakou tekutinou a v té plaval mozek s míchou. Strašné. A očividně byl ještě při vědomí, protože nás přes přimontovanou interface prosil, ať ho zabijeme. Nikdo nic nenamítal a když byla ta hrozná věc za námi, prostě jsme sebrali jeden hodně divný kus vybavení a šli pryč.
Záchranná mise se nezdařila, tak jsme chtěli odletět aspoň s pořádnou náloží zbraní. Posbírali jsme je všude možně po základně, byl to slušný ranec, a naložili to na jedno z lehátek, na němž byli donedávna naloženi vězni. Já si trochu pohrála se sebedestrukčním systémem základny, vypadli jsme odtamtud a mlčky se dostali lesem až k místu vyzvednutí.
Ještě před zavoláním Peppy jsme ale darovali nějaké zbraně těm chudákům, co tam na nás skutečně čekali, a doporučili jim uchýlit se do některé ze zdejších menších vesnic. Víc jsme pro ně bohužel udělat nemohli.
Pak Emily s pomocí světelného meče posekala pár stromů, do vydlabaných polen jsme schovali zbraně a s takto zakamuflovanými „vzorky“ dřeva na papír jsme si počkali na Peppu. Nic nepoznal, cestou nás oblažoval místními vtipy a zanedlouho už jsme bez problémů odlétali. Zůstává jen vědomí, že Impérium provádělo takovéhle zrůdnosti na jednom z nás a prošlo mu to.

Záznam #351

Kapitán ráno dostal zprávu a byl tak nadšený, že nedojedl sedmou misku cereálií. Psal mu totiž jeho strýček, že by od něj on a jeho táta něco potřebovali, a já tušila, že se brzy podívám na novou planetu.
Taky se vrátil Kody a z toho, co vyprávěl o svých dobrodružstvích s imperiální admirálkou, se mi chvíli motala hlava.

Záznam #352

Nejdřív jsme ale čekali na přílet nějaké spojky, a tak jsme hráli jednu prehistorickou hru na hrdiny. Emily přinesla spoustu kostek a tabulek a my se stali hrdiny ve fantastickém světě, kde se to hemžilo draky a skřety a dalšími pohádkovými bytostmi. Bylo to fakt žůžo. Hrála jsem sveřepého plešatého hraničáře, co stínal hlavy nepřátel obouručním mečem, a docela se nám dařilo.
Nejdřív jsme u toho popíjeli jenom trochu chrchlovice, kterou kapitán dostal společně s prosbou o holocrony, pak ale Štěkna vytáhla zbytek nějaké medové věci a Emily něco strašně zlého a kombinace sedmi druhů alkoholu ve velkém množství a krátkém čase nám neudělala úplně dobře. Problila jsem celou noc, ještě teď se mi trochu točí hlava a to, že přilétá nějaký Zabrak, je mi fakt docela fuk.

Záznam #353

Byl to Moz'Gojo, naše spojka. Na palubě jeho lodi jsme vyrazili k Miu Leptonis, opět jako dendrologický průzkum pro První imperiální papírnu. Tentokrát s námi sice místo Todda letěl Kody a Štěkna zůstala doma, protože kapitán měl po těch dvou překažených snídaních děsný hlad, ale nemělo to být nic těžkého - prostě doletět na jeden mokrý měsíc, najít tam zavřenou hospodu, v ní tunel do nějaké opuštěné školy a v té škole najít mapku k pokladu. Tak jsem to aspoň pochopila já, která jsem si místy připadala trochu jako outsider, protože Emily se na tom místě narodila a Kody měl očividně taky nějaké zajímavé vzpomínky, jenom já o té enklávě slyšela pouze z vyprávění, a to ne moc.
Cesta byla… zajímavá, protože jsem málem přistihla Kodyho a Emily, jak… upouští páru před misí, ale Moz mě naštěstí zachránil. Nad planetou se vznášel imperiální hvězdný destruktor, který se ohlásil jako Dominatrix, ale protože jsme měli papíry v pořádku, pustil nás do doku číslo 3. Za odměnu jsme jim vypustili smetí, aby si trochu procvičili střelbu.
Přistání proběhlo bez problému, právě vyrážíme na obhlídku deštěm promočeného města a snad ten pajzl najdeme.

Záznam #354

No, tohle bylo snadné. Možná až moc, ale popořadě.
Vyšli jsme do deště a snažili se najít onen Zelený lampion, ale jediný domorodec, kterého jsme potkali, si nebyl jistý a doporučil nám spíš bar Wospalá díra. Zkusili jsme to, ale Emily stačil jeden pohled na snobský klubík, kde hrála hipsterská hudba, a rozhodla, že tam fakt nepolezeme.
Naštěstí si zakrátko všimla budovy, která jí byla nějaká povědomá, a vypadalo to docela nadějně – byl to tak nějak hospodovitý barák, okna měl zatlučená a cedule byla sice dávno pryč, ale dalo se tušit, že tam kdysi nějaká visela. A já uvnitř viděla jednu osobu s lehounkou aurou.
Přiblížili jsme se ke vstupním dveřím, které vedly do suterénu, jak měly, a všimli si, že jsou pootevřené. Emily chvíli zkoumala, jestli neuvidí nějaký nástražný drát, pak vešla a my tak krásně viděli, jak jí na hlavu padá kýbl s kamením. Tak jsme samozřejmě vlítli dovnitř jako velká voda, mířili kvéry do všech rohů a vtom se z jedné z mnoha kartonových krabic, co tam ležely, zvedal takový… chlapík. Nevypadal chytře a už vůbec ne zle, ale Kody ho stejně čapl pod krkem a po krátkém rozhovoru omráčil elektrickou ranou, chudáčka.
Pokračovali jsme do zázemí, kde se měl nacházet tajný vchod do té akademie, a našli spoustu pavučin, plesnivých pytlů rýže a prázdných krabic. I tady si Emily vzpomněla na své dětství, tajný vchod v podlaze rychle našla a ani jsme se nemuseli moc prodírat pavučinami, protože byl v sekci, kterou někdo nejspíš používal na odkládání suchých kartonů. Náhle se nás tří zmocnil takový nepříjemný pocit, jako že se blíží nějaké nebezpečí, ale moc dlouho to netrvalo a nikde se nehnula ani myš. Pro jistotu jsme ale dolů lezli obezřetně, co kdyby to znamenalo, že ho někdo použil před námi.
Dole byla úplná tma a Kody nechtěl svítit, ale díky mému zraku, jeho nočnímu vidění a togrutskému prostorovému ultrazvuku jsme poznali, že jsme v podzemní stanici metra, ovšem souprava na kolejích nebyla. Šli jsme tedy pěšky po kolejích, opatrně a potmě, a doufali, že nás nesrazí strašidelný expres. Moz byl oproti nám dost v nevýhodě, tak mu Kody půjčil svůj noktovizor a spoléhal se na Sílu.
Těžko říct, jak dlouho to trvalo, ale možná za hodinu se před námi na kolejích najednou objevila překážka a my s trochou zkoumání zjistili, že to není zával, ale hledaná souprava metra. Z toho, že byla právě tady, jsem usuzovala, že byla akademie evakuována nějak jinak, protože kdyby utíkali metrem, byla by na druhé straně. Podobně pravděpodobná byla ale i možnost, že vlak někdo použil k cestě sem, ale v tom případě by asi musel být pořád na místě.
Zatímco jsem zkoumala vrstvu prachu na stroji, Moz našel v rohu stanice rozbitého astrodroida s přednostovskou čapkou a Emily s Kodym chodbu pryč, která ale byla zavalená sutí. Po chvíli ohledávání našel Kody pár chomáčů chlupů někoho známého a tunel, kterým ten známý nejspíš až po závalu procházel chodbou dál, což jsme plánovali udělat taky. Jenom Moz'Gojo zůstal na nádraží s tím, že zkusí opravit vlak a umožnit nám tak v případě potřeby rychlý odvoz.
Protáhli jsme se odházenou částí závalu a já spatřila další, trochu silnější auru kousek dál. Emily pokračovala rovně, já a Kody jsme zahnuli doprava a připravovali se na nejhorší, ale nebylo to potřeba. Dveře místnosti byly sice pootevřené a dole zajištěné velkým kamenem, ale rychle vyšlo najevo, že se tam schovává jeden místní kluk, samozvaný čaroděj. Sílu do jisté míry skutečně ovládal, i když mu to před námi moc nešlo, a chtěl se k nám přidat, ale Kody ho ještě náležitě zpovídal. Kdo je, co dělá, kde má rodiče a tak…
Moc si toho nepamatuju, jenom že to bylo hrozně dojemné a brečela jsem jako želva. Byl to očividně sirotek, co se narodil zhruba devět měsíců poté, co se tady Kody s kamarády chvíli schovával, a prodejem krámů z téhle ruiny vydělával na živobytí nejen sobě, ale taky tomu prosťáčkovi, co ho ten hrubián omráčil v hospodě. Kdo by nebrečel!
Kluk byl ozbrojen nejen tou prďáckou svítilnou, co jsem ji doma na Sulonu mívala taky, ale i blasterovou pistolí a hlavně jednou automatickou puškou, kterou měl na zádech. Jeho chráničům jsem nejdřív nevěnovala žádnou pozornost, ale pak mi došlo, že jsou to upravené pláty stormtrooperského brnění, co se tu sem tam povalovalo, takže jsem mu udělila pár tajných bodů a představila se.
Pořád tam byla neproniknutelná tma, ale generátor se měl nacházet hned ve vedlejší, zamčené místnosti, kterou mi Kody vzápětí otevřel světelným mečem. A zatímco vysvětloval chlapci, že mu světelňák fakt půjčit nemůže, já se pozastavila nad tím, že v místnosti žádný slíbený generátor není. Naštěstí tam byla jakási soustava záložních agregátů, kterou jsem s trochou štěstí spustila a rozsvítila tak aspoň nouzové osvětlení.
Když jsme pak dohonili Emily, nacházela se v obrovské vytěžené jeskyni, na jejíž podlaze byla souvislá mělká kaluž, a prohlížela si těžké pancéřové dveře, skrz něž sem ta voda prokapávala. Já se zrovna chtěla vrhnout k ovládacímu panelu, když jsme zaslechli děsivé šustění a periferně zahlédli, jak něco mizí v té chodbě, kterou jsme přišli. Okamžitě jsme tam namířili zbraněmi, a to včetně malého Rodýho, nicméně Kody správně poznamenal, že ať už tam zaběhlo cokoliv, nezčeřilo to vodní hladinu, takže je to… divné.
Emily si byla jistá, že je to terentatek, hrozivá bestie, o které věděla, že umí levitovat, ale naštěstí se nám povedlo jí rozmluvit, aby za tím běžela sama. Naše zkusmé pronásledování každopádně nic neodhalilo, protože když jsme to kousek následovali, zmizelo to beze stopy. Viděla jsem rozptylující se Sílu, Kody necítil nic zvláštního, Moz se ozval, že u něj se nic neděje… ať už to bylo cokoliv, zjevně to umělo procházet zdí.
Rozhodli jsme se tedy, že budeme pokračovat v cestě za mapou, a vydali se k rampě, která se šroubovitě táhla podél obvodu jeskyně. Než jsme na ni však vstoupili, spatřili jsme další pohyb, tentokrát přímo před námi – Emily opět tvrdila, že je to tutově terentatek, ale nám s Kodym to přišlo spíš jako pavouk zahalený do stínu a rozhodně pěkně hnusný. Roudý nevypadal zaskočeně, a to to prý nikdy předtím neviděl, tak jsme radši varovali Moze a pomalu pokračovali dál, až jsme vešli do jídelny.
V nouzových světlech nebylo nic moc vidět, ale obří pavouk se tam rozhodně neschovával, vlastně i pavučin jako takových tam bylo jen minimum a spíš mě zaujaly otevřené knihy a rozházené mísy a hrnky všude po stole. Bar byl úplně prázdný, jak brzy zjistila Emily.
Pokračovali jsme chodbou dál, obezřetně a pomalu, minuli jsme temný přednáškový sál a brzy našli zamčené dveře do ubikace mistrů. Hned u prvních nám zabral kód, který po Moz'Gojovi poslal kapitánův táta, a my se ocitli v jeho bývalém pokoji. Vypadalo to tam… opuštěně. Stůl, postel, skříň, jeden prázdný rám bez obrazu. Koberec mírně plesnivý a na stole spousta prázdných lahví.
Kody zkoumal skříň, Emily lahve, Roudý hrál hada na datapadu a já viděla silnou auru vycházející z prostoru za skříní, jako by se tam v tajné místnosti schovávalo něco důležitého. Emily mezitím odhalila, že se pod lahvemi nachází něco jako spínače, já pod stolem našla kombinační počítač a záhy jsme pochopili, že tady bude potřeba něco namíchat. Emily opět nezklamala paměť a vybavila si, že zdejší velmistr a její něco jako děda rád popíjel Wookiee-wango, na nějž tam suroviny byly, a jakmile příslušnými lahvemi pohnula, zadní stěna skříně se zvedla a odhalila tajnou studovnu.
Až v tu chvíli jsme si všimli, že je tam do betonu zalito docela dost krystalů nova na to, aby je případný pokus o vyříznutí světelným mečem odpálil na oběžnou dráhu, takže ještě štěstí, že to Kody nezkoušel. Šli jsme každopádně dál a zatímco já se natahovala za prázdnou knihovničku, Emily upoutaly rytiny ve stropě a Kodyho dvě krabice u stěny. Roudýho neupoutalo vůbec nic a nadále si hrál.
To, co tak jasně zářilo, byl menší holocron, který jsem promptně uschovala v batůžku s pocitem, že bude určitě důležitý. V krabici s cedulkou „sračky“ našel Kody hromadu vysloveně nepotřebných těžítek, sněžítek a placek rozličných, většinou již zaniklých politických stran, v té s cedulkou „Wyrrgyho sračky“ pak pár těžkých blasterů S-5, příručních holoprojektorů, bot a dalších věcí, všechno z Naboo. Něco jsme vzali (já se chopila jednoho toho těžkého blasteru s úmyslem si později přemontovat ten vystřelovací hák na svou vlastní pistoli), většinu tam nechali a Emily pak v té čmáranici na stropě poznala jeden z mysů blízkého jezera. Ta mapa tedy nebyla v místnosti, byla stropem té místnosti.
Kody to ofotil a v tu chvíli se z chodby zase ozval divný zvuk. Roudý nás ležérně pobídl, ať si radši dáváme bacha, a protože nás tam už nic nedrželo, utíkali jsme k východu. Cestou jsme neviděli nic zvláštního, ale jakmile se před námi opět otevřela jeskyně, trochu nám zatrnulo – po jejím dně totiž těch hnusných stínových pavouků pobíhal možná i tucet. Emily si v tu chvíli vzpomněla na jakousi pirátskou písničku, ve které mistr Jedi podobné pavouky vyvolával jako iluzi, ale po tom fiasku s terentatekem jsem jí to úplně nežrala, dokud po jedné z těch potvor nevystřelila. Rána ale skutečně prošla skrz a lízla stěnu, takže jsme v klidu prošli středem jeskyně na nádraží a chtěli se vrátit do města, nicméně Moz s opravami nepokročil ani o chlup, a tak jsme si řekli, že to zkusíme vzít kratší cestou džunglí.
Vrátili jsme se na rampu, jenom trochu znepokojeni stále aktivními iluzemi, a před hlavním východem nás konečně přepadlo cosi hmatatelného. Imperiální Viper droid nás okamžitě zmerčil, ale Emily s Kodym spojili síly v Síle, zkusili ho roztrhnout, a i když se jim to tak úplně nepovedlo, poškodili ho dost na to, abych ho jednou moc pěknou ranou rozstřelila na šrot dřív než spustí sebedestrukci.
Vyrvat z něj disk byla otázka okamžiku a navzdory mírnému poškození jsem si mohla být jistá, že zprávu o našem spatření odeslat nestihl. Z operačních logů to vypadalo, že už tu nějakou dobu byl, povětšinou v pohotovostním režimu, a až naše spuštění záložních generátorů ho přeplo do pohotovosti.
V cestě na povrch nám pak bránil jenom zával tunelu, ale našli jsme v něm díru, pravděpodobně tu samou, kterou se dovnitř dostala sonda, a zanedlouho už nám tedy pršelo na hlavu. Roudý měl pláštěnku, my ostatní jsme se s tím tak nějak smířili a Emily podle mapy nakonec našla správné místo.
Byla už tma, údajně fialová, když jsme se potápěly do jezera a pánové až podezřele ochotně hlídali, a naše snažení bylo po zásluze odměněno. Nejdřív jsme tedy našly jenom takový menší pytlík se třemi holocrony, ale o kus dál byl ještě pořádný pytel na mrtvoly, kde jich bylo výrazně víc, a tak jsme se do města vraceli sice kompletně mokří, ale s tím, pro co jsme přišli, a vlastně i s něčím navíc.
Cesta do města nám zabrala dobré dvě hodiny, protože mokrou džunglí se s pytli holocronů a šestiletým kouzelníkem moc rychle chodit nedá, ale i to se podařilo. Kody byl dokonce příjemně překvapen, neboť na nás nikdo nezaútočil, ač to on předpokládal.
Fogsmeade vypadalo takhle v brzkých ranních hodinách ještě ospaleji než večer a pořád pršelo, ale tím spíš jsme nechtěli riskovat, že nás s tímhle nákladem zmerčí patrola, které bychom jistě byli podezřelí. Kody tedy krátce po průchodu městskou branou zahnul a rozhodl se, že to vezmeme přes dvorky, kde mu stačilo jenom uspat hlídacího psa a cesta byla volná. Chtěli jsme doprovodit Roudýho zpátky k cirkusákovi, který mu podle těch hezkých (a samozřejmě dojemných) slov docela chyběl, ale zas tak snadno jsme se ho zbavit neměli.
Dwayne, jak se prosťáček jmenoval, byl totiž stále omráčený a Rodý se k nám chtěl stůj co stůj přidat, a tak to nakonec Moz rozsekl. „Tož chalani,“ pravil, i když ho možná cituju špatně, „na lodi je predsa miest dosť, tak čo ich vziat zo sebou obích?“
A my uznali, že je to dobré. Kodymu výchova dítěte prospěje, my se na oplátku od Dwayna dozvíme něco málo o událostech na měsíčku a všechno bude dobré. A tak jsme je oba naložili a za chvíli už jsme se na oběžné dráze loučili s tím, že nás to hrozně mrzí, ale zdejší dřevo prostě není na výrobu formulářů dostatečně kvalitní.
Spojovacího důstojníka to viditelně štvalo víc než nás.

Záznam #355

Moz'Gojo naložil ten menší pytel s holocrony s tím, že to určitě bude stačit, rozloučil se a zmizel. Já během průzkumu jedné hromady smetí ve skladišti u hangáru objevila starého republikového medidroida IM-62, který mluvil hlasem klonů, a odpoledne jsem strávila čtením knížek o pralesech a džunglích.

Záznam #356

Kapitán odletěl na Kashyyyk a další úkol tak pro nás měla Shavari. Té se ozvala teta agent Sparkle a my s Emily a Štěknou za chvíli odlétáme na setkání s jednou pašeračkou, která nám pomůže zachránit pašeráka dalšího. Bylo to trochu zmatené, ale prý máme být diskrétní, tak nám asi schválně neřekla všechno.

Záznam #357

Jsme zpátky, všechno dobře dopadlo a nebylo to vlastně vůbec těžké.
V lambdě jsme doletěly na planetu Mrrk, kde rostla strašná spousta jehličnanů, našly na jejím povrchu přistátý transportér a navázaly jsme kontakt s Twi'lečkou, které patřil. Jmenovala se Leela, lodi říkala Mořský koník a měla v posádce ještě nějakého Filase, ale toho jsme viděly jen letmo.
Rychle nás seznámila se situací, že letíme vytáhnout z bryndy jednoho z pašeráků Odully Hutt, kterému u Vor Deo kiksly motory, a protože to bylo kousek, ani jsme si nestihly moc popovídat. V cílové soustavě jsme si na udané kódované frekvenci vyžádaly přesnější souřadnice, následovaly je na asteroid nedaleko hlavní planety a přistály jsme kousek od ukotvené lehké korvety třídy Defender, jakou dnes člověk nevidí ani v muzeu. Vůbec jsem se nedivila, že se tomu porouchal hyperpohon, naopak byl zázrak, že vydržel šlapat takhle dlouho.
Asteroid měl řídkou atmosféru, takže jsme k druhé lodi zvládly dojít bez techniky, Leela zaklepala a zanedlouho se nám představil přímo onen pašerák, jakýsi Byorn. Bylo zjevné, že spěchá a že technice fakt moc nerozumí, tak jsem se na to šla podívat já a holky zatím zjišťovaly, co že je vlastně předmětem pašování.
Závadu jsem našla hned, netěsnilo jádro hyperpohonu a bylo třeba sehnat nové. Což mohl být problém, protože je to muzejní kousek, a tak padl návrh, jestli třeba nemůžeme náklad přeložit k nám. Bohužel jím byly kraslice z vajec kraytského draka, které byly natolik křehké, že vyžadovaly speciální kontejnery integrované do inerciálních tlumičů, a jejich přesun tedy nebyl prakticky možný. Byornova kolegyně Zeta, mimochodem taky Twi'lečka, naštěstí opravila aspoň přípojku na Holonet, a tak jsme mohli zkusit i další možnosti.
Štěkna tak po chvíli brouzdání zjistila, že jedno náhradní jádro by snad měl mít přímo jeden z lokálních prodejců náhradních dílů na Vor Deo. Nechaly jsme tedy posádku Zaječí pracky na asteroidu, skočily na Mořského koníka a bez problému přistáli na veskrze nezajímavé planetě, kde se dřív viditelně něco těžilo, ale teď už výrobníky atmosféry jely spíš tak nějak ze zvyku a obyvatelstvo se živilo hlavně tím, že poskytovalo ubytování pašerákům koření z nedalekého Rylothu.
Leela si zafrajeřila, přistála přímo na střeše obchodu s náhradními díly a dolů jsme tedy sešly po požárním schodišti, které musela Emily nejdřív násilím odemknout. Dole nás přivítal poněkud zaražený Toydarian, který chtěl nejdřív volat policii, ale Emily mu nakukala, že ten zámek nahoře byl poškozený, a dokonce ho tam vytáhla na inspekci.
Než se vrátili, potvrdila jsem si u zákaznického terminálu, že jádro skutečně má na skladě, a pak začalo vyjednávání. Nechtěl totiž kredity, kterých měl Byorn dost, ale nějakou obskurní lokální měnu, které neměl dost ani na malé kafe. Zkusila jsem mu vysvětlit výhody univerzální měny, ale mlel něco o tom, že po zničení Hvězdy smrti přijde co nevidět ekonomická krize, a navrhl protislužbu: abychom zabily jeho obchodního konkurenta. Když viděl, že se cukáme, slevil aspoň na zlámání nohou, ale i to jsme nakonec odmítly, i když se Štěkna tvářila, že s tím vlastně nemá až takový problém.
Leelu a Emily pak napadlo ještě něco jiného: že mu společně zatancují u tyče a možná i něco dalšího, to všechno před kamerou, protože tak na tom přece může vydělat víc než prodejem obstarožního náhradního dílu. Konečně souhlasil a já mohla být jedině ráda, že to v něm probudilo spíš hamižnost než jiné tužby, protože jinak bych si sotva všimla toho, jak na mě Štěkna nenápadně mrká a ukazuje směrem ke skladu.
Pochopila jsem, proplížila se do skladu a celkem rychle tam náš objekt zájmu našla. Nedaleko byl dokonce i paleťák, kterým jsem jádro snadno naložila a jala se hledat zadní východ, který tam nebyl, nebo aspoň nakládací rampu, kterou jsem našla. Naneštěstí ji ale blokoval speeder a já měla co dělat, aby si mě nevšiml řidič.
Nezbývalo mi tedy než zkusit vchod zpátky do prodejny, ovšem nejdřív jsem udělala dvě důležité věci. Zaprvé zkontrolovala, jestli holky stále ještě hrají, a zadruhé namazala kolečka paleťáku olejem ve spreji, který s sebou naštěstí vozím úplně všude. A pak jsem s tou třímetrákovou krávou prostě vyjela přes prodejnu.
Povedlo se mi to přímo bravurně a Toydarian by se díky show nejspíš neotočil ani ve chvíli, kdy bych upustila piáno, ale stejně mi spadl kámen ze srdce, když jsem byla konečně venku a dokonce tam na mě čekala otevřen rampa Mořského koníka.
Naložili jsme s Filasem jádro a počkali na zbytek, nicméně holky chtěly ještě zkusit varovat onoho druhého obchodníka, co jsme mu měly zlámat hnáty, jestli by nám za to třeba nedal nějakou odměnu. Za chvíli ale byly zpátky s tím, že to byl Lepi a hrozný kokot, takže jsme mu možná přeci jenom ublížit mohly.
Mořský koník nás dopravil zpátky na asteroid, kde jsem rychle nainstalovala jádro a Byorn se Zetou na palubě Zaječí pracky vypadli s tím, že to u nich máme schované, ale než jsme stihli odletět i my, objevila se v soustavě imperiální hlídka. Filas duchapřítomně všechno vypnul a hráli jsme nejdřív mrtvého brouka, potom nějakou chlastací hru s kostkami, kterou si podle mě vymyslela Emily přímo na místě.
Trvalo to šest hodin, než imperiálové zase vypadli, a mně nebylo nejlíp, ač jsem v té hře díky empatii zas tak marná nebyla. Docela jsme se díky tomu ale skamarádily s Leelou a jsem si skoro jistá, že se ještě uvidíme.
Kapitán se ještě nevrátil.

Záznam #358

Kapitán se vrátil a omg ne sám. Tolik Wookiů jsem ještě nikdy v životě neviděla a Shavari soudě podle toho prskání taky ne. Chlupy jsou VŠUDE!
Byli to bývalí otroci z koncentračního tábora a to je jasné, že je kapitán nejen osvobodil, ale pak i adoptoval, já bych udělala to samé. Na palubě je najednou hrozně živo a nejen že mi teď spousta těch nových pomáhá s údržbou, jsou i děsně zábavní a spoustu jsem se toho od nich naučila. Jenom mě trochu dráždí ten protiva, co je prý kapitánův táta, ale nechal se slyšet, že tu nebude dlouho, což je fajn.

Záznam #366

Zítra nás čeká další mise, a to pěkně ostrá – půjdeme přepadnout jednoho alkoholika a donutit ho, aby nás naučil používat Sílu a šermovat světelným mečem. Nejdřív se mi to moc nezdálo, protože kdyby to dělat chtěl, určitě by nám to nabídl sám, ale pan Chlouppek mě brzy přesvědčil, že mu to jenom prospěje, takže se na to vlastně docela těším.

Záznam #361

Povedlo se! Vrčel tedy, že by nás radši vydestiloval, ale pan Chlouppek ho ukecal a já na něj vrčela taky, což ho viditelně zmátlo. Už se každopádně nemůžu dočkat a Emily taky ne, bude to určitě hrozně super!

Záznam #362

Bylo to strašné. Pořád se mračil, pořád měl nějaké připomínky a pořád nám opakoval, že by bylo lepší, kdybychom si někde vykopali pěknou jeskyni a Impérium tam přečkali. Tak jsem ho seřvala, že je blbec a ať toho nechá, ale moc dlouho mu to nevydrželo a já si pak přišla děsně trapně, řvát na veterána klonových válek a kdoví čeho dalšího.
Pak ale ucedil něco v tom smyslu, že možná nejsme úplně beznadějné případy, a já se přistihla, jak úplně nevědomky vzpomínám na mámu a tetu Joyce. Divné.

Záznam #370

Při běhání v lese na mě skočila obrovská zubatá kočka. Strašně jsem se lekla, ale místo kousání mi začala olizovat obličej a skoro dvě hodiny jsme si hrály, než odběhla za nějakým šustěním v křoví. Podle databáze to byl nexu, což je fakt divné, protože ti přece na Rori nežijí a zdejší ekosystém pochází právě odtamtud…

Záznam #383

Bude svatba! Po lodi se šíří taková nálada, že se asi budu muset někam zavřít, abych neudělala nějakou blbost, a všichni se moc těší, nejvíc samozřejmě Balmorra. Šly bychom s Emily za družičky, ale prý jsme málo chlupaté a šaty se na takové příležitosti nehodí, tak budeme holt jenom házet rýži a dojatě vzdychat, chjo.

Záznam #388

Bylo to… divné. Obřad fajn, brečela jsem, ale na hostině pak došlo k nějakému trapasu, co ho doteď nechápu, a Balmorra byla pěkně nakrknutá. Kupodivu si ale nikdo nestěžoval na hudbu, jak jsem čekala.

Záznam #389

Zamávali jsme novomanželům a oni odletěli na Nostromo k Manaanu. Taky bych se ráda podívala k móři, ale asi mi bude muset stačit to akvárko v sekci třináct, co potřebuje vyčistit filtry.

Záznam #391

Další výcvik s panem Champbaccou, a tentokrát jsme si i zašermovali. Trochu mě mrzelo, že jsem po nikom nezdědila světelný meč, ale co jsem tak koukala na ten Emilyin, tak by možná nemuselo být tak těžké ho postavit. Nejtěžší bude sehnat pořádný kus krystalu kyber, co by sloužil jako ohnisko, a pak… no, uvidíme, ještě si o tom radši něco přečtu.

Záznam #397

Pan Champbacca a pan Bearr měli přednášku o přežívání v extrémních podmínkách, a nutno říct, že fakt zajímavou. Někteří sice vyrušovali a i já měla chuť po někom hodit zmuchlaný papír, ale udržela jsem se a jenom jsem měla spoustu otázek, z nichž některé byly fakt vtipné, jenom je bohužel asi nikdo nepochopil.

Záznam #399

Trapas, vypnula jsem proud v neužívané sekci, abychom šetřili energií, ale ukázalo se, že tam Shteffan těží nějakou kryptoměnu. Strašně mě seřval, že se to vyplatí, já zas jeho, že o tom měl dát vědět, a bylo. A to jsem mu ani moc nerozuměla.
Cestou od něj mě oslovila Kerripirr, malá Wookijka, že prý prováděla diagnostiku vodního čipu a nevypadá to dobře. Byla jsem ještě trochu rozhozená, ale slíbila jsem jí, že se na to podívám a že jí donesu kulatou sušenku, jestli fakt objevila něco takhle důležitého.

Záznam #400

Měla pravdu, čip to má za pár. Hned jsem o tom informovala kapitána a ten začal situaci pronto řešit. Co jsem tak pochopila, poslal svého tátu někam na smeťák a další lidi po obchodnících, ale moc jsem to neposlouchala a snažila se vymyslet nějaký postup, jak ten náš starý čip opravit, protože by to bylo úspornější.

Záznam #401

Špatná zpráva, čip opravit nepůjde. Trochu se mě zmocňuje panika, protože to je fakt velký malér, ale tak dělá na tom celá posádka, snad se to nějak vyvrbí.

Záznam #402

Vyvrbilo. Pan Champbacca našel na Raxusu Prime někoho, kdo jeden čip má, ale je v tom háček – musíme postavit pár kluzáků a zazávodit si o něj. Podle mě je ten člověk blázen, ale na stavění závodních strojů se těším jako malá holka a Kerripirr taky. Navíc tu prý máme pár odborníků, tak to bude hračka, no ne?

Záznam #403

Za posledních pár dní jsem naspala jenom asi pět hodin, ale totálně to stálo za to. Harlaparna, Korborr i Rugsakk jsou skvělí, a další chlupáči samozřejmě taky, protože každý, kdo aspoň někdy držel v ruce šroubovák, s tím pomáhal. A kdo nedržel, ten mohl natírat, mazat nebo nosit. Máme postavené tři luxusní kluzáky z odpadků a jeden, ten kapitánův, z náhradních dílů pro stíhačky, a vypadají naprosto božsky. Těšila jsem se, že budu tam dole fungovat jako mechanik v depu, ale prý se jede jen jedno kolo, tak zůstávám tady a budu to všechno sledovat z kamer.

Záznam #404

Kapitán je po smrti. Nevím, co budu dělat, co budeme my všichni dělat. Ne že by byl vždycky nejgeniálnějším stratégem, ale, sakra, takhle se vymáznout v zatáčce si prostě nezasloužil! A kdo nás bude učit používat Sílu, ten nabručený dědek? Proč, ach proč…

Záznam #405

Nainstalovala jsem vodní čip.
V Koktavé školnici se prý pořádají volby nového kapitána. Vůbec se mi tam nechce, ale je to potřeba. Ani nevím, komu dát hlas, logická by byla Shavari jako nejstarší důstojník, ale logika je teď to poslední, co mě zajímá. Takže to asi dám Wyrrgymu, jak navrhovala Borroro.

Záznam #406

Kapitán není mrtvý! Není! Mrtvý! Sakra!
Nevím, kdo tu fámu vypustil, ale pověsila bych ho za uši do průvanu, a to by byl ještě rád. Když pomyslím, kolik stresu jsem si mohla ušetřit a kolik bolesti si posádka prožila úplně zbytečně, je mi z toho špatně. Samozřejmě jsem ho objala, když ho do Koktavé školnici přivezli, a nebyla jsem zdaleka jediná. Však to taky byla nejlepší zpráva za poslední dny.

Záznam #408

Pan Champbacca a pan Chlouppek odletěli někam daleko a kapitán je pořád na ošetřovně, takže náš výcvik teď trochu stojí. Ani tak se ale nenudíme, protože na takhle velké lodi je pořád co opravovat, a během volna chodím běhat do zahrady.
Dnes ráno jsem tam zase potkala toho zubatého kocoura a zase jsme si hráli, je to super zvíře.

Záznam #410

Další mise splněna, ou jé! A zase s plným počtem bodů, protože jsme prostě hvězdičky.
Kirk potřeboval kus krystalu kyber velký jako koňská hlava, tak jsme zaletěly na jediné místo, kde se mohl jen tak válet, do soustavy Yavin. Opilá moucha, kterou jsme si půjčily od té chlupaté gladiátorky, do vrakoviště z Hvězdy smrti parádně zapadla, recyklační loď Kel-Morijského těžebního syndikátu si nás ani nevšimla a Emily tak mohla nerušeně ven do vesmíru a vyřezat jim do trupu díru. Půlku posádky to vyfouklo hned, druhou půlku později, když prořízla i záložní atmosférický štít, a kromě vhodného krystalu jsme tak získaly i loď jako kráva, kterou pak kapitán věnoval jiné, méně šikovné buňce povstání.

Záznam #411

Tak se vrátili i mistři, Wyrrgyho prý zachránili a zase se můžou věnovat nám. Po jediném večerním tréninku ale pan Champbacca zase odletěl, i s kapitánem, a pan Chlouppek běhá hlavně do kuchyně. Celý večer jsem s mladšími členy posádky zkusmo hrála fotbal a docela mi to šlo, ale taky mě to dost utahalo. Nasála jsem ale dost nadšení pro věc a ambicí, takže jdu ještě zkoušet otevřít ten holocron z Miu Leptonis IV, třeba se umoudřil.

Záznam #414

Pan Chlouppek nám tedy pořádně dává do těla. Běháme po lese, šermujeme, hážeme si věcmi a zkoušíme i nějaká cvičení se Silou, ale pořád mi nejde hýbat věcmi, jenom o trochu lépe vidím na dálku aury živých tvorů. Je to zvláštní, tenhle druhý zrak, co teprve když si pomyslím, že někteří mají jenom ten…

Záznam #417

Kapitán a pan Champbacca se vrátili a já dostala super batůžek. Prý patřil nějaké vykradačce hrobek, co už ho nechtěla, ale moc jsem nechápala proč. Stačilo z něj vyklepat ty housenky a je úplně v pořádku a optimálně veliký.

Záznam #420

Vrátilo se Nostromo a fakt přivezlo spoustu bezobratlých věcí do nádrží. Je to drobotina roztomilá a trochu mě štve, že je chtějí skoro všichni ochutnávat, ale tak už to asi v přírodě chodí, no. Každopádně jsem vyrobila pár redundantních bazmeků na kontrolu kvality vody, aby se nemohlo stát, že se nám ti prckové udusí nebo tak něco, a doufám, že se jim u nás bude líbit.

Záznam #421

Vyrážíme na Telero, kde chtějí tamní povstalci poradit se zefektivněním svých operací. Bereme Smrtonoše, kterého už stihli naši Sluissáci dát slušně dohromady, a docela se na to těším. Je to taková zodpovědná práce, něco úplně jiného než dotahování šroubů a prohlížení trubek. Kdo ví, třeba tam někomu úplně změníme život…

Záznam #422

Telero je docela nudná planeta, ale zdejší rebelové mají fakt hustou základnu v jeskyni a kryjí se holoprojekcí kamenné stěny, mazané. Trii'to, zdejší kápo, si vyslechl naše cenné rady, jak ušetřit energii a náhradní díly, a za chvíli razíme do hospody, zkusit naverbovat nějakou novou krev.

Záznam #423

Dopadlo to hrozně a jsem fakt ráda, že letíme pryč, i když zrovna na Nar Shaddaa se mi moc nechce.
Nejdřív to přitom šlo docela hladce. Zašli jsme s Trii'tem do hospody, pak přepadli imperiální transport s koaxiem a bylo, jenže pak se věci začaly štvát. Na základnu zaútočila hromada lovců, mě málem sejmula výbušná střela, kterou na poslední chvíli vykryla Emily svým mečem, skoro všichni povstalci umřeli a všechna jejich práce byla najednou zbytečná. Nám sice zbylo všechno koaxium, ale to byla dost chabá výmluva.
Rychle jsme ho ale naložily a chtěly se vrátit na Jolly Jedie, ovšem jsme kousek od pašeráckého měsíce a Emily nás ukecala, ať se tam stavíme, tak… se tam stavíme.

Záznam #424

Jak? Jak se to všechno mohlo během tak krátké chvíle takhle strašně poštvat? Ti hajzlové nás museli sledovat a naprášit Inkvizici, protože jinak nechápu, jak nás mohli odhalit tak rychle. Ale na tom nezáleží. Emily je mrtvá a já žiju jen proto, že se obětovala. Nevím, co dál, nevím ani jak to říct kapitánovi a dalším. Možná bychom se ani neměly vracet, jestli nás sledují dál, i když ta hromada koaxia by se na lodi určitě šikla. Možná by bylo lepší to vzít přes nějaké rušné veřejné místo a doufat, že si tam na nás netroufnou, ale pomohlo by to? Všichni ti tři temní byli úplně jiná liga než my, byly jsme pro ně lízátky, co je stačí sebrat děckům z ruky, zatraceně. A ten jeden, co mě držel… na jeho odhodlání zavděčit se bychom nestačily ani všechny tři naráz.
Za chvíli budeme u Jolly Jedie. Štěkna pilotuje a doufám, že to vezme za mě i na palubě, protože já to určitě nedám.

Záznam #425

Zvládla jsem předat meč panu Chlouppkovi, ale víc ani ťuk. Ani nevím, co Štěkna nahlásila, a vlastně ani kdo v Koktavé školnici v tu chvíli byl. Utekla jsem do kajuty, zavřela se a nechci nikoho ani vidět. Ani sebe, tu naivní krávu, co kvůli její slabosti umřel někdo, kdo byl ve všech ohledech lepší.

Záznam #426

Byl tu pan Champbacca se zelenou. Moc nemluvil, ale o to víc naléval. Je mi špatně. Ale líp než předtím. Trochu. Měl totiž pravdu. Emily je možná mrtvá, ale tím, že propadnu temné straně a začnu kopat za ty zmrdy, co ji odkráglovali, ji nevrátím.

Záznam #427

Přiletěla teta Joya a přivezla kromě mojí sestřenice taky něco, co nejdřív vypadalo jako dobrá zpráva, ale asi není. Emily žije, ale vězní ji v jakési Citadele, což mi sice nic neříká, ale pan Champbacca sebou při tom jméně viditelně cukl. A pak začal nadávat. Já nechápala vůbec nic, hlavně proč se neradují, že máme šanci Emily zachránit, a nechápu to ani teď. Nemám ale odvahu se zeptat, spíš bych potřebovala někoho seřvat nebo do něčeho praštit, ale je mi jasné, že to není ze mě, nýbrž z okolí. Radši jsem tam nezůstávala moc dlouho, tady se mi přemýšlí mnohem líp.

Záznam #428

Byla jsem za panem Champbaccou a popsala mu, co jsem cítila z toho temného, co mě držel pod krkem. Že to nebyla ani tak nenávist vůči nám, jako spíš potřeba zavděčit se někomu strašně blízkému, a že jsem jasně cítila, jak to dělá pro své nenarozené dítě nebo tak někoho. Bylo to fakt divné, zastávat se ničemy, ale viditelně to pomohlo a chlupáčova aura přestala tak divně tmavnout. Pořád tedy nebyla z nejčistších, ale to on vlastně taky ne.
O Citadele se bavit nechtěl a já to z něj netahala, ale pochopila jsem, že tam byl a že to nejsou hezké vzpomínky.

Záznam #429

On odletěl! I s panem Chlouppkem a tou gladiátorkou. Prostě se zdekovali, nasedli do ARC-170 a utekli s tím, že to jdou Inkvizici vrátit. Chápu, proč s sebou nevzali mě, packala, co pořádně ani neudrží meč, ale to nemohli vzít nějaké posily? Jak jako chtějí rozložit takhle mocnou organizaci a hlavně zachránit Emily ve třech?

Záznam #430

Byla tu teta Joya, nejdřív aby mi konečně pořádně představila sestřenici. Je fajn, když mi zrovna neskáče po zádech, ale Emily to není.
A pak přišla ta zajímavější část. Podle všeho totiž začíná plánovat záchranu svojí Togruty a myslí to zatraceně vážně. Prozatím sbírá informace o cílové planetě, ale už za pár dní bychom měli vědět víc a pak bude na řadě velká porada.
Do té doby se musím nějak zabavit.

Záznam #433

Tak máme funkční AT-TE. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat a když mi přišlo pomoct pár chlupáčů, jejich nakažlivé nadšení pro věc udělalo svoje. Poggo ukázal svůj talent na opravu starých krámů, Shallina nám pomohla s rozvody a řízením, pár dalších Wookiů svařovalo a Hemrr pak Švábivce 1 vzal i na krátkou procházku po hangáru.
Byly to super tři dny, ale co teď? Emily je pořád tam venku, nikdo ji nezachraňuje a kráčejících kolosů je v hangáru už jenom pět, to mě na moc dlouho nezabaví…

Záznam #434

17. 7., je to tady, porada. Teta Joya využila svoje konexe na nějaké piráty a sehnala satelitní snímky Citadely, ale budeme toho potřebovat mnohem víc, protože to rozhodně není chabě bráněný cíl. Rocco to rovnou odpískal, že si při tom všichni vylámeme zuby, a já mu málem dala za pravdu, než mi došlo, že to zas jenom chytám jeho náladu.
Nápad měl naštěstí i Kirk, že by na tu planet mohl poslat asteroid z nedalekého roje. Samozřejmě až jako poslední možnost, až by bylo jisté, že Emily nezachráníme a nezbude než ji ušetřit dalšího mučení. Mým protinávrhem bylo sehnat pár mandalorianských basilisků, takových těch obrovských válečných droidů, co dokážou při pádu z orbity prorazit štít. Jenže kde takové sehnat teď, tři tisíce let po jejich zenitu, hm?
Přímo do porady se nám ozvala skupina pana Champbaccy. Prý dostali jednoho inkvizitora, z druhého tahají informace a třetí hnije v cele jejich mandalorianských kamarádů, kteří mimochodem slíbili, že se na ty bazilišky poptají. Popis seděl na tu čůzu, co pronásledovala Štěknu do kuchyně, a znamenalo to, že máme možný zdroj informací přímo z Citadely, nicméně do následné debaty jsem neměla jak přispět.

Záznam #435

Zjišťujeme, kde by se tak dalo sehnat dost trysek na ten šutr. A Štěkna prý má nápad, jehož prověření jí ale bude asi chvíli trvat, protože jak jsme v hyperprostoru, připojení na holonet stojí za starou belu.
Taky jsem potkala paní Champbaccovou a i bez velkého snažení viděla, že v ní roste nový život. Lauru ale podobné drby vůbec nezajímají, a tak mi Emily chybí ještě víc.

Záznam #436

Od posledního spojení se skupinou pana Chlouppka uběhlo pět dní, nemáme žádné nové zprávy a je to dost frustrující. Všichni děsně plánují a cvičí a já si přijdu úplně zbytečná. Jako by nestačilo, že kvůli mně teď Emily hnije v inkviziční cele, ještě ani nemám, čím bych přispěla k její záchraně, sakra! Naštěstí je nálada všech těch tvorů kolem vesměs pozitivní, jinak bych si už možná vystřelila mozek z hlavy.
Jediné, co se mi povedlo, bylo namontování hypermotorů na jednu z LAAT/c v hangáru pro případ, že by byl při útoku na Citadelu potřeba Švábivec 1. Pro případ, že bychom byli tak zoufalí, že do boje vytáhneme fakt se vším. Jinak to tak slavné nebylo. Holocronu z Miu Leptonis IV se neotevřel ani o píď a o tom, jak dopadl můj první pokus o sestavení světelného meče, bude asi taky lepší se nezmiňovat. Ach jo.

Záznam #437

Dnešní komunikační okno trvalo přesně půl sekundy a přišla v něm jediná zpráva – abychom zavolali za dva dny, protože teď mají práci. Nic víc, třeba kde jsou nebo co tam dělají, ani ťuk.
Kocour v hangáru byl ráno nějaký nervní, tak si s ním půjdu na chvíli hrát, třeba nám to oběma pomůže se trochu uklidnit.

Záznam #438

Konečně máme pořádné zprávy, i když tedy ne moc dobré. Výsadku se povedlo zastavit činnost jedné inkviziční buňky, ale utrpěli při tom vážná zranění a hlavně se celkem oprávněně obávají, že tím nahnali přeživší na Citadelu, kde se tak budeme muset vypořádat s mnohem silnější obranou.

Záznam #439

Teta Joyce rozhodila sítě a nejen že našla jednoho baziliška v muzeu na Naboo, taky nám sehnala přístup na vesmírnou stanici Kel-Morijského těžebního syndikátu, kde by se nám mohlo podařit koupit ty trysky. Prozatím dává dohromady peníze a dala vědět Leele, aby nás dovezla na místo, vyrážíme zítra ráno. Bazilišek může ještě chvíli počkat.

Záznam #440

Povedlo se, máme nakoupeno. Sice se nám na loď propašovali Roudý s Cypískem, ale nakonec jsme to s Najibem a Štěknou zvládli a od Jeffryho koupili přesně to, co je potřeba. Z konce si toho moc nepamatuju, ale podle Cypíska se tam děly docela zajímavé věci, jestli si tedy nevymýšlí, a možná to není naposledy, co jsme se připletli do cesty syndikátu…

Záznam #441

Tenhle den, 3. 8., očividně vejde do dějin hned dvakrát: nejen jako den, kdy se bandě povstalců povedlo koupit hyperprostorové trysky, ale hlavně jako den, kdy ta samá banda spojenců uzavřela nepsané spojenectví s frakcí uvnitř Impéria.
Je to sakra divný pocit, vědět, že abychom zachránili jednoho z nás, je třeba se snížit k něčemu takovému, ale možná, možná to nebude tak zlé? Jasně, je to pořád Impérium, může to být past a ani tak to nemusí stačit, ale přeci jen nám to dost zvedlo šance na úspěch.
Má to samozřejmě i jednu docela zásadní podmínku – musíme zajistit, aby se o podílu oné imperiální frakce nedozvěděl pokud možno vůbec nikdo. Asi proto nám ani neřekli, co přesně to je za skupinu a proč nám chce pomáhat, ale stejně je teď hlavní vymyslet nějaký způsob, jak jejich zradu utajit.

Záznam #442

Kirk a Najib odletěli nainstalovat trysky na vhodný asteroid, já trávím většinu času ležením v zahradách a civěním do stropu v naději, že mě něco napadne. Ovšem nic nepřichází a časová tíseň tomu vůbec nepomáhá.
Pozitivní je, že teta Joyce dostala zprávu od nějaké staré známé Togruty, že s operací na získání baziliška máme počkat, protože nám k tomu chybí řídící jednotka. Takže to, že jsme pro něj neletěli a místo toho čumím do stropu, je vlastně dobře.

Záznam #443

Heureka! Je 5. 8., půl třetí ráno palubního času a mě asi něco napadlo. Budeme mít přece k dispozici interdiktor, což je mobilní generátor exotických částic, no ne? Potřebuju tužku dvojku, spoustu papírů, logaritmické pravítko a kafe. Nebo možná radši zelenou.

Záznam #444

Asi to máme; říkám tomu generátor subprostorově polarizovaného obfuskačního toku, protože přesně to to dělá. Musela mi s tím tedy pomoct polovina lodi, hlavně Ferrmata s Grramadou a Lavoskem, ale… vypadá to slibně, na papíře. Jsem zvědavá, kde a jak to budeme testovat, protože o plné funkčnosti mám svoje pochyby.

Záznam #445

Je 10. 8., máme za sebou další komunikační okno a před sebou nový úkol. S Mamutomuty byl totiž kamarád pánů Chlouppka a Champbaccy a kapitán s ním vyjednal, že si od něj půjčíme jeho letní sídlo na planetě Oarlig. Chtěl tam přesunout ty, co se nejaktivněji podílejí na operaci Trebuchet, aby je neomezovala karanténa lodi a z několika dalších důvodů, a já v tom týmu samozřejmě nesměla chybět.
Najednou se ten hyperpohon na LAAT/c docela hodí, protože můžeme použít Švábivce 1 jako autobus, naložit na něj všechny a všechno potřebné a vyrazit tam ne úplně nalehko. Stroj by navíc mělo jít docela jednoduše upravit na převážení baziliška, až ho šlohneme, což je další plus.
Jdu balit, a jsem zvědavá, kdo všechno letí. Zatím jsem viděla Neeru a Rufalla, ale předpokládám, že nebudou jediní.

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License