Champbaccův holocron

„Varování, následující věty nejsou vhodné pro děti a mladistvé. A kde máš přezůvky!?“
- strážce holocronu

Úvod

Champbaccův holocron byl deník bývalého velmistra Champbaccy vedený zhruba od roku 15 BBY, kdy došlo k rozpadu enklávy na Miu Leptonis IV, v prázdném holocronu, který vytvořila Nina Michaelis. Jeho strážcem byla trochu zjednodušená kopie vědomí samotné školnice, která k uvnitř uloženým informacím pustila jenom jeho nebo po zadání tajného hesla i bývalé akademiky. Záznamy na vyžádání i předčítala, což bylo o to vtipnější, že byly často plné vulgarismů. Kromě záznamů, které jí slepý majitel z praktických důvodů diktoval, neobsahoval holocron žádné další informace a aktivovat ho mohl jenom uživatel Síly. Champbacca ho míval schovaný na své lodi v lednici v krabičce od nerfího másla, později ho uchovával v levnější a tedy méně nápadné sklenici kaviáru.

Table of Contents

Záznamy

28. 2. 0 BBY, Y - 7 dní

Při paběrkování abregadského bojiště jsem našel skoro celou ošetřovnu i se skladem zásob. Těžko říct, jak moc je znehodnotil ten dvacet let dlouhý pobyt ve vesmíru, ale Jastra za to určitě bude ráda a M'Kesh už stejně potřeboval odčervit. Přibírám pár kusů lodního pancíře a zbytky obložení reaktoru a vyrážím na Kothlis.

1. 3. 0 BBY, Y - 6 dní

Umřela Linda, moje nejstarší sazenice malastarského puškvorce. Nemůžu říct, že by mě to zas tak překvapovalo, protože její záře poslední dobou jenom slábla, ale stejně budu potřebovat nějakou náhradu.

2. 3. 0 BBY, Y - 5 dní

Dobrá zpráva, ten celník v přístavu na Kothlisu už si zjevně nepamatuje, jak jsem ho minule praštil slepeckou holí do holeně, a nechtěl po mně vyplnit ani polovinu papírů co minule. Nebo si to možná pamatuje a nechtěl to po mně právě proto…
Jastra dostala pár beden k přebrání, M'Kesh pár tabletek a já prodal šrot, což se hodí, protože mi začíná docházet chlast. Mohl bych nakoupit bothanskou vodku, nicméně nejsem daleko od Nar Shaddaa, kde za stejné peníze dostanu něco mnohem méně hnusného, takže není co řešit.

5. 3. 0 BBY, Y - 2 dny

Přílet na Nar Shaddaa, jejíž záře mi po všem tom dopitém alkoholu fakt nedělá dobře, navíc mi pořád tak nějak divně píská v uších, jako by došlo k narušení Síly. Ještě že mám pilotního asistenta, jinak bych se při přistávání asi rozbil o kontrolu letového prostoru; teď si jdu každopádně lehnout, s takovouhle bolestí hlavy bych tam venku nejspíš někoho umlátil holí.

5. 3. 0 BBY, Y - 2 dny, záznam druhý

Hlava je po krátkém šlofíku lepší, ale definitivně mi došlo pití a začínají se mi trochu klepat ruce. Jdu roztočit kredity, nejdřív do obchodu s exotickými rostlinami, pak do Oázy pro chlast a nakonec do Nenažraného rancora pro kočičí žrádlo a ještěrčí vitamíny. To všechno bez M'Keshe, aby se neopakoval ten průser co minule, kdy si spletl něčího čistokrevného čokla s ochutnávkou.

5. 3. 0 BBY, Y - 2 dny, záznam třetí

Nakoupeno. Mám náhradu za Lindu, zatím nepojmenovanou sazeničku ithorského bwullinu, k tomu spoustu krabicového rumu a levného ugnaughtského poitínu a taky nějaké ty konzervy pro nás s M'Keshem. Protože kreditů mi pár zbylo a parkovné se v tomhle sektoru platí rovnou na měsíc, rozhodl jsem se udělat si krátkou dovolenou s návštěvou místních pamětihodností, ale nejdřív se s M'Keshem pořádně nadlábneme.
Akorát nesmím zapomenout, že ty ještěrčí vitamíny mám do misky přisypávat jenom jemu, jinak z toho budu mít zas týden vyrážku.

6. 3. 0 BBY, Y - 1 den

Ten poitín má fakt sílu. Šlehlo to se mnou krátce poté, co jsem si jím zalil cereálie k snídani, ale spíš to bylo další narušení Síly, tentokrát mnohem silnější. Aby to se mnou takhle otřáslo, muselo se nejspíš stát něco fakt hodně špatného, ale protože přípojku na galaktické zprávy už jsem nějakou dobu nezaplatil, můžu jenom spekulovat. Až se mi přestanou klepat kolena, vyrazím se poptat ven, Konečná stanice je sice docela daleko, ale mívali fakt dobré pivo, tak to určitě nebude ztráta času.

6. 3. 0 BBY, Y - 1 den, záznam druhý

Po obědě jsem, opět sám, vyrazil do hospody a plodnější dopoledne jsem už dlouho nezažil. Nejen že jsem ukecal revizora, že jakožto osoba očividně postižená nemusím mít lístek, taky jsem v Konečné stanici potkal Ringa. Od zavření Zeleného lampionu prý často měnil zaměstnání a teď skončil tady, pořád umí namíchat nejlepší Elixír mládí a pořád ho umí našmelit na účet podniku, ale hlavně z něj vypadlo, že Chlouppek žije a že se po mně už docela dlouho shání. Dostal jsem adresu nějaké další hospody, která je kousek odsud, a hned ráno tam zajdu, abych zjistil, jak ten debil přežil ránu blasterem do hlavy. Než jsem se dostal zpátky na loď, Síla mě znovu praštila, sice výrazně slaběji než včera, ale silněji než poprvé. Něco se rozhodně děje, ale mám v sobě tolik piva a elixírů, že to musí počkat do rána.
Na zjišťování, co přesně se stalo včera, nemám náladu ani síly, ale lidi kolem si šeptají cosi o zničení celé planety a podobných kokotinách.

7. 3. 0 ABY, Y + 0 dní

Hned s rozbřeskem se venku začalo něco dít. I přes plášť lodi vnímám paniku, pobíhající tvory všech možných ras a imperiální patroly. Nevypadá to ale, že by hledaly někoho konkrétního, a tak se ozbrojen jenom svou slepeckou holí a platnými papíry vydávám do Modrého Mandalora, kde snad zjistím víc nejen o Chlouppkovi, ale taky o tom bordelu všude kolem. Snad nebudu litovat, že jsem si nevzal meč.

10. 3. 0 ABY, Y + 3 dny

Vole, už v tom zase lítám. Jasně že Chlouppek žil, protože se asi, debil, neumí ani pořádně zastřelit, a jasně že jsme to zapili tou archivní chrchlovicí. Dozvěděl jsem se toho spoustu o době, co jsme se neviděli, vypili jsme půlku jeho hospody a během té doby prý volala Emily, která pomáhá Simbaccovi kopat Impérium do prdele, jestli jsme v pohodě. Skoro bych řekl, že je tohle setkání vůlí Síly, ale i na tu je to moc velká náhoda a já mám teď na přemýšlení moc velkou kocovinu…
Každopádně se tam k nám přidali ještě další dva týpkové, Sullustán Najib a Zabrak Moz'Gojo, oba dost v pohodě, a já si sem přišel jenom pro tebe, deníčku, protože z toho bylo jedno moc pěkné třídenní jednopivo s panákováním a šamanskými slzami a rozhodně jsme ještě neskončili. Tak bych si taky rád něco pamatoval.

11. 3. 0 ABY, Y + 4 dny

Ještě jsme nebyli ani v půlce vyprávění svých životních příběhů, když Moz dostal zprávu se zakázkou pro Tetragon. S Chlouppkem jsme mu samozřejmě říkali, ať na to sere, ale nakonec ukecal on nás, ať mu píchneme. Akce proběhla úplně famfárově: měl vyzvednout jednoho Feeorina v temné uličce na okraji Hutt Townu a dostat ho z planety někam jinam, tak pro něj šel, Chlouppek zajišťoval odvoz a já to všechno sledoval svým bystrým okem modravým z výšky. Všechno šlo v pohodě přesně do chvíle, kdy se objevil ten Feeorin. Jméno si nepamatuju, ale říkal si Profesor, měl bič a kvéry a hlavně droida, kterého, blbec, nechtěl nechat na místě ani když si pro něj přišla docela velká banda sráčů. Vysekali jsme ho z toho, protože nejsme másla, a odtáhli ho i s droidem do Mozovy lodi.
Chlouppek si poslal pro Barrbuchu, já zapnul automat na krmení M‘Keshe a varoval správce doků, že se tu možná začnou ztrácet psi, a šli jsme se radit, co dál. Moz byl z toho trochu v píči - přeci jen zachráněním toho jantara nasral Hutta, což není dobré pro byznys, a navíc brzy začaly na povrch vyplouvat další zajímavé věci. Třeba že ten Feeorin taky zná Wyrrgyho, jako ostatně každý v tomhle vesmíru, a že pro něj tomu Huttovi ukradl jakousi knížku o krystalech kyber. Sálá z ní Síla a v deskách má sloty na sithský pyramidovitý a jedijský osmistěnný holocron, ale Profesor ji neumí přečíst a chce ji dovézt Wyrrgymu, i když už za ni dostal zaplaceno.

12. 3. 0 ABY, Y + 5 dní

Domluvili jsme se, že s profesorem doletíme na Mygeeto a tam se uvidí, jestli už budeme moct jít pokračovat v pití nebo ne. Teď jsme každopádně provedli mezipřistání na Corsinu, pánové šli pro chlast a já si šel udělat záznam do deníčku, protože bych si taky zítra nemusel pamatovat, co se vlastně dělo.

12. 3. 0 ABY, Y + 5 dní, záznam druhý

Za chvíli budeme na Mygeetu. Moz vypadá, že už všechny ty podivnosti celkem vstřebal, Jhonar nemá tušení, kam chce hodit, a Chlouppek mě nutí dělat kliky, že by se mi to prý brzy mohlo hodit.
Prostě fakt k posrání, jako popelář bych se měl určitě líp.

13. 3. 0 ABY, Y + 6 dní

Krátce před polednem jsme přistáli na Mygeetu a Jhonar šel zjišťovat, kam přesně že se to má hlásit. Setkal se venku s nějakým děsně nenápadným týpkem, dostal od něj vizitku a já je celou dobu sledoval skrz trup. Až po sem nic zvláštního.
Když nám sdělil další adresu, kde jsme měli být za nějaké tři hodiny, hospodu Ledová placatka, pomyslel jsem si něco o zkurvené náhodě a debilních orienťácích a šli jsme s Chlouppkem napřed, na rekognoskaci. Přeci jen jsme si oba docela dobře pamatovali, že jsme si toho po minulé návštěvě ještě za války moc nepamatovali, a chtěli jsme zjistit, jestli je krystalové pivo pořád stejný hnus jako dřív. Bylo to přes celé město, taková hodinka cesty, ale Chlouppek našel pár zkratek a já v popelnici skoro úplně zachovalé torzo datapadu, které jsem si samozřejmě nechal. Hospodu jsme pak našli bez problémů, přeci jen se od minula nepřesunula, a co tak Chlouppek říkal, vypadalo to teď vevnitř mnohem víc k světu. Já uznal, že to tam líp voní, ale přeci jen tam pořád něco dost smrdělo.
Nejspíš já.
On pak chvíli flirtoval se servírkou, já si objednal pivo, jídlo a pivo a pan profesor s Mozem se k nám co nevidět připojili. Ve smluvený čas vešla dovnitř i skupinka chlápků, které jsme málem posekali jako trávník, ale nakonec se to nějak vyvrbilo a oni nás poslali, tadá, na další místo. Dopíče, fakt. Řekli jsme jim, že jestli to není poslední zastávka, tak jim sníme děti, a šli jsme do nějakého hotelu zase na druhé straně města.
Já se ve svém outfitu bezďáka posadil před hotel, abych hlídal, a než to vevnitř chlapi prověřili, vysomroval jsem sedm kreditů a jednu žvýkačku. Když mě zavolali, ať jdu dovnitř, nedivil jsem se; když jsem pak přišel na pokoj a viděl tam kromě Chlouppka, Moze a profesora taky dva klony, už mě to zaskočilo docela dost. Instinkt velel mrdnout po nich Silou gauč a ubít je klidně holýma rukama, ale Chlouppek mě naštěstí včas zarazil a vysvětlil mi, že to jsou ti nanuci z Atalay.
Tak jsem je jenom obezřetně ujistil, že jestli něco zkusí, sním je, a šel jsem si dát první sprchu za posledních cca sedm let. Pěkně jsem se umyl, což je s tou naší nesmáčivou srstí docela kumšt, pěkně si zazpíval a vrátil se do pokoje s ručníkem na hlavě právě ve chvíli, kdy Chlouppek od jednoho z klonů dostával zprávu od jednoho ze svých dávných kumpánů, snad Voština nebo tak nějak. Nechal jsem ho to dočíst, usychal a hlídal ty dva nádhery, ale fakt to vypadalo, že jsou kámoši.
Ze zprávy vyplynulo, že ta planeta, co z ní Chlouppek vypadl, protože ho srala, má nějaké problémy a Wyrrgy je jediný, kdo ji může zachránit. Zase. A potřebuje nás, abychom zjistili něco o krystalech, co by byly kompatibilní s tím, co jeho kámoš rozflákal někde na tamním měsíci. Kdybych nečetl Chlouppkovu archivní korespondenci, asi bych se právě začal tvářit jako Moz předevčírem, ale takhle jsem byl i docela v obraze a chápal, co se děje. Shodli jsme se na tom, že nejlepší bude se prospat, nechat profesora zkoumat tu knihu a zítra zajít do knihovny.
Ještě než půjdu spát, musím najít lepší místo na schovávání tohohle holocronu. Piksla másla je přeci jen v téhle krizové době v rukou šlusáka mého kalibru podezřelá jako kráva. Radši to dám do něčeho levnějšího, třeba do skleničky od kaviáru.

20. 3. 0 ABY, Y + 14 dní

Posledních sedm dní bylo tak špica, že mám chuť poslat Wyrrgymu výbušný dort s jemnou příchutí dioxis. Ten nás nemít, tak nevím, co by dělal, a asi by si měl hledat náhradu, protože já už jsem na to fakt starej.
Začalo to tak, že jsme šli s Chlouppkem do knihovny v tom našem městě. Ne, nevím jak se jmenuje. Vlastně už nikdy nechci slyšet ani o téhle celé zkurvené planetě. U vchodu nás prošacovali, jeho odzbrojili, protože do knihoven se prý s brokovnicí chodit nesmí, a mohli jsme si jít vyřídit vstupy. Jakožto jeho senilní dědeček jsem dostal slevu a ještě mohl řvát, že na záchody jsem nechtěl, když nám v cestě stál nějaký chudák Rodian. Sranda.
Hledání informací o krystalech v knihovní databázi jsme proložili pátráním po zdejších receptech a nějakém tom chapadlovém pornu, kdyby nás náhodou někdo sledoval, a zjistili jsme toho docela dost. Tak například spoustu receptů, které prý Chlouppek po návratu zkusí, nějaké asi docela vtipné video, které jsem ale díky holografickému zobrazení neviděl, a pak taky něco o zaniklém řádu zdejších lemurů, kteří uctívali obrovské inteligentní krystaly. Tenhleten řád Akir už sice nějakou dobu nefungoval, ale měl v hlavním městě stále stojící chrám a my se rozhodli, že tam jako správní tůristi mrkneme.
Potíž byla v tom, že to byla štreka jako prase, a než jsme tam tou lemuří rychlodráhou dojeli, už se dávno setmělo a já měl po těch třech ještěrkoburgerech z jídelního vozu zase hlad. Chlouppek se občerstvil u stánku, já se rozhodl pro něco bezpečnějšího k mým střevům a ulovil jsem si krysu. Ačkoliv jsme však k chrámu přišli až někdy po půlnoci, nakonec se mi povedlo dobušit na správce a hodit mluvení na Chlouppka. Ten probuzeného lemura uplatil první várkou kreditů, kterých za ten den podobně rozfofroval ještě dost na koupi nové lodě, a zase nás to posunulo o kus dál. Chtěl tedy další peníze, mizera, ale vypáčili jsme z něj, že členem toho řádu je i jeho dědeček, který žije kdesi na okraji města. Nakonec nám dal prohlídku a my byli tak nadšení, že jsme z něj ani pomocí Síly nevymámili ty prachy zpátky.
Vyspali jsme se v bordelu Pruhovaný ocas, kde to Chlouppek kupodivu neznal, a bylo to vlastně docela fajn. Jakmile totiž lemuřice zjistily, že od nich vlastně nic nechceme, protože je nechceme zabít, s radostí nám namasírovaly nohy a nechaly nás chrápat, aniž by to někam hlásily. A tak dobře jako tam už jsem se dlouho nevyspal.
Ráno jsme vyrazili za dědou a celkem rychle se dostali k němu do bytu, stačilo naznačit, že víme, co je zač. Jeho byt vypadal trochu jako skladiště neznámých artefaktů v akademii nebo Wyrrgyho místnost pro panenky, chci říct sběratelské předměty, a rozhodně by snesla uklidit, ale spíš mě zaujala záře jednoho předmětu, kterou očividně vnímal i Chlouppek. Zatím jsme se ale neptali, zapředli jsme s dědou rozhovor o krystalech a napili se jeho pálenky, která docela slušně dávala. Sílu jsem z něj sálat neviděl, ale přesto rychle odhadl, že my ji ovládat dokážeme, a protože jsme nezapírali, docela rychle jsme se tam skamarádili. Navíc to byl šaman, takže si s Chlouppkem rozuměli, provedli tam nějaký rituál nebo co a on dostal nějakou flašku, co nesměl vypít hned, výměnou za nůž. Já bych to teda nebral, ale já jsem alkoholik, ne šaman.
A pak řekl, že nás vezme na pouť. Tak jsme souhlasili, ostatně už jsem nebyl na kolotoči ani nepamatuju, a ještě před odchodem se zeptali na tu divnost, co z ní vyzařovala Síla. Ukázal nám to: byl to nějaký přívěšek, který mi dost připomínal sithské maskovače Síly, co jsem jako malý padawan viděl v jedné chrámové encyklopedii. Přímo se nabízelo, že má ten prcek jeden podobný ještě schovaný pod tím teplým rouchem, ale nešacovali jsme ho, když jsme takoví kámoši, a radši jsme šli na tu pouť.
Vzal nás na okraj města, kde koupil jízdní vlky, a doporučil nám, ať si koupíme spacáky a stany. Poslali jsme ho do píči, protože když někdo celou svou profesorskou kariéru učí děti, jak přežívat v divočině, tak ho prostě stanem fakt neohromíte. Chlouppek jeden koupil kvůli tašce, ale zpětně vzato to byly vyhozené peníze, protože jsme ji vůbec neupotřebili. Na vlcích jsme každopádně vyrazili někam do kšá, pár nocí jsme přespali pod širákem a díky vlkům nám ani nebyla kdovíjaká zima. Oproti takovému Zamhareeru to tam bylo možná až moc teplé.
Nakonec jsme dojeli do hor, nechali vlky se napást a lezli jsme po skalách jako nějaké kozy. Aku, jak se konečně představil šaman, nás nakonec dovedl na náhorní plošinu, z níž vedla jeskyně do skalního masivu, a překvapivě jsme museli jít právě do ní. Zase štreka jako hovado, sem tam nějaká ta průrva a tak, děs. Už si moc nepamatuju, co se tam přesně stalo, ale vybavuje se mi červík lezoucí po stěně, nějaký děsný řev a to, jak jsem se pak probral a všude kolem ležely kusy oblud. Vzali jsme z nich nějaké maso, na radu Akušroubováka i játra a kůže a šli jsme dál, jako by nám to snad mohlo pomoct. Já ještě sbíral ty červy a než jsme došli do jeskynní odpočívárny, kterou tu někdo docela šikovně připravil a vybavil, měl jsem jich slušně plné kapsy. A to jsem cestou užíral.
Povečeřeli jsme kusy jeskynních vlků a ráno pokračovali chodbou dál, až jsme narazili na obrovskou jeskyni. Života v ní bylo jen minimum a moje vlastní aura to celé neosvítila, takže se můžu jenom dohadovat, ale Chlouppek z ní byl dost paf. Viděl jsem ale oltář a dali jsme si dohromady, že v té obrovské jeskyni asi kdysi býval umístěn jeden z těch krystalů z pohádky, nicméně teď už se všude válel jen třpytivý prach. Tak jsme zkusili něco zjistit z něj.
Chlouppek se ponořil do šamanského transu, já mu pomáhal tak, jak mě to učil Šedý Šum, a už brzy jsme oba viděli velké věci. Vizi, v níž se v té jeskyni skutečně nacházel krystal, který místní Lurmeni uctívali, který pak vykopali a který pak na neznámé lodi odletěl pryč. Uzavíraly to obličeje tří lidí, které nám ale naprosto nic neříkaly, a hotovo. Vzal jsem do další kapsy hrst toho prachu, co kdyby náhodou, a vraceli jsme se. Vleklo se to, ale aspoň jsme mohli doplnit červy, na které mi mistr poradil i optimální způsob skladování.
To však ještě zdaleka nebyl konec naší pouti. Na plošině totiž mezitím přistála imperiální lambda, stormtroopeři tam mířili zbraněmi na několik místních a Chlouppek po krátkém vykouknutí spatřil i zvláštní čtveřici – páreček Mandalorianů, imperiálního důstojníka ve směšně drahé uniformě a Givina někde vzadu. Přemýšleli jsme, co dál, ale to už k nám do jeskyně vybíhali první tři stormtroopeři.
Použili jsme Akua jako návnadu, sami vylezli ke stropu, jak jsme to viděli v několika béčkových akčních filmech, a i když se to tak docela nepovedlo, nakonec jsme je pěkně potichu zlikvidovali a mohli přemýšlet dál. Já navrhoval, ať se stáhneme hlouběji do jeskyní a zkusíme najít jiný východ, ale Aku mě ujistil, že jediný použitelný by znamenal čtrnáct dní cesty temnotou, takže se Chlouppek nechal inspirovat těmi špinavými bestiemi z dolních pater a rozhodl, že imperiály prostě zaženeme našim mocným řevem. Pěkně jsme se rozdýchali, uvolnili a dali do toho všechno.
A bylo to vpravdě epické.
Jeskyně se třásla, dole v hlubině se otevíraly nové průrvy a jsem si jistý, že jsme téhle hloupé hoře urvali vrchol. Imperiálové začali střílet do zajatců, několik jich s děsem uprchlo a vrhlo se ze skály, jen ta podivná čtveřice zůstávala. A na ty jsem měl něco v záloze já.
Stále ještě ponořen do vírů Síly, vlezl jsem do hlavy pilotovi lambdy a vložil tam jednoduchý pokyn: leť. Raketoplán se dal do pohybu, a i když většina našich protivníků stihla bez problémů uskočit, nám šlo spíš o odvoz a bleskově jsme z jeskyně naskakovali do otevřené rampy. Jediný, kdo to nezvládl, byl Aku, jehož jsem chtěl přitáhnout podobně jako si občas přitahuju jiné hadry na nádobí, ale ten debil se bránil a ubránil. Byl bych ho tam nechal, ale Barbucha ho očividně ještě chtěla na hraní, takže ho čapla za mě a mohli jsme letět. Chlouppek vyhodil zmateného pilota od řízení, já mu nařídil se ani nehnout, začali jsme couvat a nikdo z imperiálů očividně nechápal, co se děje. Až po nějaké době, kdy jsme stihli urazit slušnou vzdálenost, pojali podezření, že se pilot zbláznil a zběhl, načež vyslali stíhače a my měli co dělat.
Řval jsem na Chlouppka, ať klesá, že padáme, ale chtěl ještě zkusit bojovat, tak jsem mu pomohl se střílením. A šlo nám to asi jako Simbaccovi matematika, takže plán vyskočit z letícího raketoplánu byl nakonec z nouze přijat a vykonán. Neobešlo se to pochopitelně bez děsného dramatu a ten dement mrňavá tam málem zase zařval, ale tentokrát se o něj postaral Chlouppek. Pilota jsme tam bohužel nechali, ale to shledávám nanejvýš vhodným, protože Impérium pak najde jeho tělo a všechno se to relativně vysvětlí.
Ještě chvíli jsme leželi krytí křovím, sledovali, jak stíhačky přistávají a piloti prohledávají trosky, ale pak nás to přestalo bavit a pomalu jsme se plazili pryč. Do města to naštěstí nebylo daleko, šamana jsme vrátili domů, vzali si ten přívěsek, abychom z toho měli aspoň něco, a jeli jsme vlakem zpátky do hotelu za klony, profesorem a Mozem.
Přijeli jsme úplně hotoví krátce nad ránem a přemýšlíme, že se na to Wyrrgymu vysereme, protože Chlouppek jenom za týden utratil můj roční rozpočet na mýdlo a zubní pastu, málem přišel o Barbuchu, oba jsme málem několikrát bídně zhebli a hovno z toho. Jenom ty tři obličeje, které necháme asi překreslit nějakého policejního kreslíře a pak na ně vyhlásíme odměnu.
Dobrou noc.

20. 3. 0 ABY, Y + 14 dní, záznam druhý

Nebudu to dělat, NEBUDU! KURVA!
Nemohli jsme se prostě chvilku prospat, odlítnout a hledět si svého. Ne, prostě po nás zase musí jít Impérium a profesor je pořád úplně k ničemu. Balil asi deset minut, takže Chlouppek mezitím stihl poslat zprávu Simbaccovi, jestli se nemůže kouknout po nějakých holocronech z našich skladů na Miu Leptonis, a když jsme konečně vyrazili, už se to dole samozřejmě hemžilo stormtroopery. Houkli jsme na Moze, ať kopne do vrtule a přiletí nám naproti, a vzali to přes střechu.
Ty kurvy byly ale i tam, kryté dvěma dělovými čluny, řvaly na nás, ať se ani nehneme, a my, protože jsme hráli počestné občany a měli platné dokumenty, jsme je poslechli. Přesto pak přišel nějaký kikot, co se mu ty doklady nezdály, a chtěl nám dokonce nasazovat klepeta, tak jsem mu musel jemným myšlenkovým tríčkem vysvětlit, ať si vysere voko. Jeden z člunů přistál na střeše, my úslužně nastoupili a tentokrát se do Síly opřel Chlouppek, který přiměl jednoho z vojáků dojít do kokpitu a domluvit změnu kurzu. Zbylo jich tam ale ještě devět, což by byl trochu problém, kdyby ten desátý nevyvolal rvačku s pilotem a nezamával s lodí tak, že to pět z nich neustálo. My, protože jsme poslušně seděli, tak dostali výhodu, kterou využili všichni kromě opět úplně zbytečného Jhonara a loď byla během chvíle naše. A musím tedy přiznat, že jsem toho svého vojáčka tou holí udeřil s až moc velkou chutí.
Protože nouzových přistání ale asi pořád nebylo dost, i tahle kocábka šla vinou potyčky těch dvou k zemi a i my měli zanedlouho co dělat, abychom to ustáli. Skřípání plechů, výbuchy, prostě klasika. Přežili to naštěstí všichni, jen Chlouppkův omnitool přišel k nějakým zraněním a Moz měl problém nás najít, ale naštěstí pochopil, že stačí, kurva, sledovat kouř, neasi. Přišel mi trochu nesvůj, ale radši jsem se soustředil na vyklizení hořícího vraku a úprk na střechu, pokud možno beze ztrát. A kupodivu se to povedlo. Chaos nad městem šel cítit, kouř taky, ale kromě hasičských lodí a nějaké té imperiální stíhačky se brzy objevil i Moz, takže všechno dobře dopadlo.
Ale teď hodlám zapadnout do hospody a na další zpíčenou výpravu kvůli Wyrrgyho krystalu vyrazit nejdřív za měsíc, aspoň bude mít Simbacca dost času zaletět na Miu Leptonis a vyzvednout tam pár uložených holocronů. A doufám, že je pošle nějak diskrétně, protože obětovat čtrnáct let bezpečnostního odloučení jenom kvůli kamínku pro ubrumlaného opičáka bez vynašeče, to bych fakt nerad.

22. 3. 0 ABY, Y + 16 dní

Vítá nás Nar Shaddaa, po Mygeetu rozhodně vítaná změna. Možná to tu smrdí a každý druhý obyvatel je kurva nebo grázl, ale koncentrace přemoudřelých skrčků je přívětivě snesitelná. Chlouppek cestou sem vymyslel, že kontaktuje jednu ze zdejších stanic, kde dřív pracoval jako polda (ještě teď se směju a plánuju mu koupit pár koblih), a zkusí s pomocí jejich kreslíře sestavit podobizny těch lidí z vize, ale upřímně řečeno je mi dost jedno, jestli to vyjde nebo ne. Je sice fajn, že ho to na nějakou dobu zabavilo, ale mě to trochu sere, protože bez očí se maluje dost blbě a vybírat v mezičase popelnice mi zakázal.
Na chvíli jsme se rozdělili: Moz odletěl za mým nezbedným dítkem, Chlouppek šel na kafe a hrát si s pastelkami, já zamířil na loď. Zkontroloval jsem M'Keshe, kouknul na seznam pohřešovaných osob v okolí doků, jestli nesežral někoho důležitého, a ten prach z jeskyně na Mygeetu jsem nasypal do jedné z mnoha prázdných lahví na podlaze. Dali jsme si s kocourem napůl konzervu, já si do svého přídělu přisypal hrst těch sušených červů a je mi tak dobře, že bude zázrak, jestli se mi zítra bude chtít něco dělat.

25. 3. 0 ABY, Y + 19 dní

Tři dny jsem ležel, přemýšlel, jestli se radši nesbalit a nevypařit se, a pak došel k závěru, že asi bude lepší zůstat, že by se vesmír jinak určitě posral. Chlouppek, jediná pořádná motivace pokračovat v tomhle dobrodrůžu, mě povolal do hospody Rok'Pok kousek od Modrého Mandalora, tak snad to najdu. M‘Kesh zůstává tady, očividně nestrádá, ráno mi dokonce přinesl snídani, i když teda syrové psí maso mi zrovna moc nejede.

25. 3. 0 ABY, Y + 19 dní, záznam druhý

Rok'Pok je super a Indyss kokot.
Sešli jsme se úplně v pohodě, probírali jsme další možný postup a najednou se v hospodě objevilo nějaké dítě. Proti čemuž jsem samozřejmě nic neměl a dokonce by mi to ani nepřipadalo zvláštní, takový jsem otec, ale Chlouppek najednou zbystřil a vrhl se vedle toho dítěte, kde se očividně s někým vítal. Musel jsem se hodně dlouho soustředit, abych tam někoho vycítil, a ani pak mi ta jeho radost nebyla o moc jasnější. Ale následoval ho Moz‘Gojo, který se potutelně šklebil, akože „máme ten tovar, pan šéf“, ale nebylo kam spěchat. Jestli ta knížka vydržela milion let, pár piv ještě stihneme.
Příchozí se představil jako Kody a Chlouppek nešetřil chválou na to, jaký je to super chlap. Trochu se podivoval tomu prckovi, ale tenhle Kody má očividně jistou pověst, takže stačilo nakopnout a všem bylo všechno jasné. Jen jsme tedy mrňousovi museli doporučit, ať nemachruje a nezvedá Silou ten stůl, že by to pro něj nemuselo být zdravé.

26. 3. 0 ABY, Y + 20 dní

Hodně jsme pili a mluvili a ráno se vydali za profesorem, kterého nám posledních pár dní hlídali Mozovi příbuzní. Sympatičtí lidé, nenutili nikoho do sprchování a tak. Když jsem se ale zeptal, jestli bych tam s nimi nemohl bydlet, že Wyrrgymu klidně může někdo pomáhat za mě, tvářili se podezřívavě jak oni, tak Chlouppek. Tak jsem to nehrotil.
Dokonce jsem to nehrotil ani ve chvíli, kdy mě ten lorrdiánský zmrd šoupl do myčky na speedery a pustil kompletní program včetně voskování, dement. Přitom už jsem oproti dřívějšku smrděl neporovnatelně méně!
Až doteď jsme se pak pokoušeli přijít na kloub té pitomé knize, do které se strkaly holocrony. Moc si nepamatuju, co z toho nakonec bylo, protože jsme u toho pili, ale skoro určitě mi to bylo u prdele.

27. 3. 0 ABY, Y + 21 dní

Chlouppek mě ráno vzbudil s tím, že volal Šošonský král a že musíme být do večera na kaši, tak jsem se zvedl a šel s ním na loď. Moz kopnul do vrtule, skočil do hyperprostoru a než jsem si udělal šumák proti kocovině, ukázalo se, že jsem asi blbě slyšel.
Do večera jsme totiž měli být na Kashyyyku, ne na kaši, a když jsem to slyšel, poprskal jsem nákladový prostor šumákem. Dopíče, tak já se tady patnáct let snažím předstírat, že neexistuju, vyhýbám se všem světům, kde by mě mohlo do prdele kousnout něco z minulosti, a pár dní poté, co zakopnu o ne tak docela zasebevražděnýho Chlouppka, letím, tadá, na svou domovskou planetu, kde se to tenkrát před dvaceti lety začalo všechno srát?
Zbytek cesty jsem seděl v kumbále na opravářského droida, mračil se a nadával, protože to mě patnáct let popelaření naučilo víc než dostatečně. Ještě že mi tam hodili jednu flašku rumu, jinak bych možná na truc umřel žízní. A to jsem ještě netušil další jobovku…
Právě mi totiž prozradili, že po příletu na místo srazu uvidím nejen nějakého trotla, co asi neví, že kdyby si ten nakřáplý zub nechal vytrhnout, tak mu doroste, ale taky Simbaccu. Toho Simbaccu, kterého jsem od sebe záměrně odehnal, abych snížil šanci, že nás Císařovi pohůnci někde čapnou oba jednou sítí, kurva.
Takže se, milý deníčku, nehněvej, že s tebou teď mrdnu někam do kouta, protože tohle se fakt nedá.

28. 3. 0 ABY, Y + 22 dní

Vyseru se na to, fakt. Prostě počkám, až se všichni ožerou, šlohnu loď a poletím do hajzlu, bude mi líp. Proč? Protože jsme zase museli nasazovat krky za jiné, tak tak vyvázli a zachránili spoustu otroků z Alaris Prime, takže venku je teď veselo, ale já na to fakt nemám náladu a radši si za paměti zaznamenám, co se vlastně všechno dělo. Aspoň budou mít historikové představu, proč jsem si vychlastal mozek z hlavy.
Začalo to docela nenápadně příletem na základnu kashyyyckého odboje v mlhovině Tyyyn, kde nás přivítal nejen Šošonský král, ale taky Simbacca. Doufal jsem, že si pamatuje, proč jsem ho nechtěl kontaktovat, ale očividně jsem mu chyběl až moc a navzdory vážnosti situace mě chtěl objímat.
Muselo mu stačit poplácání po hlavě.
Kanrryuh nám rychle vysvětlil situaci, tak rychle, že Moz'Gojo stihl odletět, aniž bych se mu tajně propašoval na palubu. Nezbylo mi tedy, než následovat Chlouppka na planetu v nějaké ukradené trandoshanské šlupce, kterou pilotoval Simbacca a která nás měla dopravit do koncentračního tábora, který jsme měli osvobodit odvysíláním rušících kódů nebo tak něco. Přiznávám, že briefing jsem moc neposlouchal a většinu času se snažil vymyslet, jak vypadnout.
Přistání se povedlo a cesta do cíle netrvala dlouho, ale nepovedlo se mi cestou zakopnout o jediného hada, což bylo fakt k vzteku, protože trocha masa by mi náladu možná zlepšila. Místo toho jsme museli projít obrovskou chmelnicí, kde pracovaly stovky zotročených Wookiů a kde mi fakt nebylo dobře. Možná se mi Síla snažila říct, že bych s tím vším utrpením měl něco dělat, ale na to už bylo trochu pozdě.
Vzali jsme si motyky a předstírali, že pracujeme, což mi docela šlo, protože jsem to okoukal od Rodianů na Nar Shaddaa. Měli jsme v plánu se nepozorovaně protáhnout chmelnicí, zmocnit se AT-ACT a použít ho jako zdroj energie pro ten rušící vysílač, ale cestou nás zmerčil jeden ze strážných droidů a poslal na nás kontrolu, zmrd plechová. Dostavili se imperiálové, naložili nás do transportéru a asi chtěli očipovat, ale to měli smůlu.
Jakmile jsme se rozletěli, ovlivnil jsem mysl jednoho z vojáků, který se lekl a vystřelil po druhém, načež jsme v nastalém chaosu celkem rychle a možná až zbytečně krvavě ztrestali úplně všechny. Detaily si moc nepamatuju, asi zapůsobil adrenalin, ale skončilo to hromadou mrtvých stormtrooperů, přičemž jeden měl v hlavě zaraženou mou motyku, dvěma mrtvými piloty a nárazem transportéru do stromu, což nebylo moc fajn. Rychle jsme se ale oklepali, zjistili, že už po nás jde kde co, a vypadli odtamtud, aniž by Chlouppka napadlo si třeba vzít nějaký ten kvér.
Proběhli jsme nicméně nepozorovaně mezi šlahouny chmele, vylezli na AT-ACT, dostali se dovnitř a dali echo Simbaccovi, ať se stáhne a funguje jako záloha. Chlouppek se taky pokusil využít integrované vysílačky a popohnat toho trotla lorrdianského, co nám měl obstarat kódy na interdiktoru na oběžné dráze, ale co jsem tak pochopil z odposlechnutí, moc mu to nešlo. Bleskově jsme stroj obsadili, pokračovali v patrole, abychom nebyli nápadní, a čekali. Neviděl jsem to moc růžově a přirozeně jsem docela dlouhou dobu strávil nadáváním na naši současnou situaci, ale Chlouppek nešetřil optimismem a celkem se mu to vyplatilo, protože se mu po nějaké době místo toho lorrdianského trotla ozvala nějaká Wookiee, která mu snad šlohla komlink nebo co. Zase jsem moc neposlouchal, protože jsem zrovna hledal lékárničku a zjišťoval, že imperiálové ve svých hejbadlech očividně alkohol nevozí. Dementi, fakt.
O něco později jsme se už museli odchýlit od trasy hlídky, čehož si nepřekvapivě všimli dispečeři a začali nás buzerovat, ať se vrátíme, nebo bude zle. A my se vrátit nechtěli, takže zle být začalo, ale naštěstí se do věci včas vložili Simbacca a odboj, a začaly se dít věci. Moje drahé dítko na tábor zaútočilo v nejspíš půjčené stíhačce a z lesa se vyvalila masa živých tvorů, které jsem odhadoval na jezdce na katarnech, v čele s jakousi obrovskou zrůdou, která podle aury nemohla být ničím jiným než terentatekem. A i když se mi na to skrz trup vlastně koukalo docela dobře, i my měli brzy o zábavu postaráno. Nestačil jsem ani uznale pokývat hlavou nad Kanryho výběrem domácího mazlíčka a svou návštěvou nás chtěla poctít hromada Trandoshanů, která lezla v našich stopách po nohách stroje.
Bleskově jsme zapadli do nákladového prostoru, který byl skoro plný chmele, a zkusili se v té hromadě šištiček schovat. Bylo to boží, i když jsem se v tom chvíli topil. Skoro jsem si říkal, že bych tak chtěl umřít, protože to tam strašně pěkně vonělo. Ještěráci ale zjevně i přes to ucítili náš pach (a tentokrát už ne jenom můj, protože ta myčka na Nar Shaddaa ho ze mě definitivně smyla) a hlavně asi viděli chlupy, tak ho začali prohledávat. Chlouppek toho nejbližšího čapl, stáhl do chmele a začal mordovat, já s použitím Síly vyhodil další dva otevřenými dveřmi ven a ostatní začali zdrhat, domnívajíce se nejspíš, že jsme Morrrgoth. Toto přesvědčení jsme samozřejmě prohloubili náležitým zvukovým projevem a zanedlouho byl stroj opět náš.
Dostat se s tou krávou k vysílači už bylo jen otázkou času a dokonce i kódy nám přišly včas, takže mé obavy byly zase jednou liché. Připojit generátor k vysílači sice nebyla žádná prdel, museli jsme ho vymontovat a ještě propojit přes spojovací kabely, ale povedlo se a stačil jeden restart. Jakmile byly inhibiční čipy inhibovány, začala ta pravá mela, protože se do otrokářů pustili i najednou volní Wookiové, a my byli bez hejbadla. Chlouppek naštěstí od Kanryho zjistil, že by nedaleko měla být zaparkovaná odbojem připravená gyrokoptéra, a po chvilce hledání jsem o ni v roští zakopl.
Chtěli jsme letět do tábora a pomoci s evakuací, ale v tu chvíli se staly dvě docela zásadní věci. Předně vyšla najevo kardinální slabina celého plánu, a to sice to, že na oběžné dráze zůstal interdikční křižník s aktivní gravitační studnou, kvůli níž neměly transportéry šanci uletět. A zadruhé nás pak zastihl dost špatný pocit, kvůli kterému jsme se málem vybourali.
Chlouppek viděl několik výstřelů z oběžné dráhy dopadat někde v lese a než jsme to stihli rozklíčovat, ozvalo se burácení a z vysílačky poplach odbojářů, že se k táboru blíží rázová vlna od Varfu. Ne že bychom ji snad neviděli, ale trochu mě v tu chvíli zaslepila temná strana – vždyť ti parchanti zničili zdroj vody pro tyrvrarrák, kurva! Chlouppek vypadal zaraženě, čemuž jsem se nedivil, ale museli jsme máknout, abychom zachránili aspoň někoho, jinak hrozilo, že z toho bude přesně takový průser, jak jsem prorokoval. V rychlosti ještě kontaktoval Kodyho a když jsem v konverzaci zaslechl zmínku o Rraholci, tak nějak reflexivně jsem se pokřižoval.
O vteřinu později se ozval Simbacca s několika dobrými zprávami. Nejen že přežil a byl na palubě jedné z lodí, ale zachránil i docela dost obyvatel vesnice až na Churra, který zařval při uvolňování gravitačních kotev. Než mě ale radost stihla přemoci natolik, že bych se přestal ovládat a začal jásat nahlas, vzpomněl si na něco, co mně by nedošlo ani za prase: že nejsme zas tak daleko od Karrambaculleku, kde jsem před devatenácti lety schovával Jungle Jet. A kde, jak mi právě můj milý syn připomněl, si můj milý nebožtík skorotchán ulil všechny ty pyrogelové hlavice, co díky nám nesrovnaly se zemí Kachirho. A z toho už by plán poskládal i dement.
Nechal jsem si vysvětlit cestu do skladiště a mohli jsme fičet, nicméně nebylo to daleko. Karrambacullek nás přivítal hrobovým tichem a nikde nebyla živá duše, rozhodně tedy ne poté, co jsem toho černého zmrda v pilotní helmě přehodil přes okraj náměstí. Urychleně jsme vběhli do náčelníkova sídla, já v jeho pracovně popadl impozantní láhev na cestu a vyhnul se čepeli zaražené ve futrech, načež jsme našli tajný vchod a schody do pekla.
Bylo jich asi osm milionů, takže láhev samozřejmě padla už někde v půlce, ale stálo to za to. Ocitli jsme se v obrovském skladišti, kde se válely mraky krámů, památeční trebuchet, pyrogelové hlavice a mezi tím vším Jungle Jet. Podepřený bordelem vypadal poněkud bezútěšně, ale to já určitě taky a lhal bych, kdybych řekl, že se o mě trochu nepokoušela nostalgie. Ani na tu ale nebyl čas, protože transportéry s otroky sváděly na orbitě lítou bitvu o holé životy a vyhrávaly ji jen díky tomu, že to imperiální piloti brali jako zábavné cvičení. Nechci ani domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby si hrát nechtěli a rovnou stříleli s úmyslem zabít.
Naložili jsme všech osm raket a Chlouppek i nějaké dřevo, ze kterého si chtěl asi vyřezávat nebo co, a já po paměti nastartoval, ač jsem na to tentokrát poprvé neviděl. Nubian zapředl jako dřív, pomocí repulzorů jsme vykompenzovali utrženou podpěru a už jsem to chtěl brát nahoru k interdiktoru, že ho improvizovaně rozbombardujeme na mrdky, když mi Chlouppek připomněl, že ještě musíme někoho vyzvednout.
Vyzvednutí se povedlo na výbornou a dokonce mi žádný z těch lotrů nepoškrábal lak žaludovou střelou. Kody byl v pořádku a našel si holku, Rody, na nějž jsem upřímně řečeno úplně zapomněl, potřeboval z ruky odstranit zahryzlé wookijské mládě, ale v lékárničce byla naštěstí ještě flaška žížalovice] a já chvíli nemusel nijak zuřivě manévrovat. Zatímco ostatní odjišťovali bomby, já mu ošetřil rány a dal ochutnat, zbytek jsem dopil a pak ho chvíli děsil tím, že jsem po několika vydatných doušcích z viditelně alkoholického nápoje stále řídil, stále slepý.
Pak jsem ale předal knipl Chlouppkovi, protože ve vesmíru toho moc nevidím, a šel s Kodym obstarat manuální vypuštění bomb. Ta nová, která se představila jako Fidorkka, zůstala v kokpitu a já na ni kupodivu v následujících minutách nezapomněl, protože mi to jméno pořád vrtalo hlavou. Jméno, nikoliv to, co měla implantované na hrudi, aby bylo jasno, i když o tom se mi nejspíš bude zdát nějaká hnusná noční můra.
Chlouppek šlápl na plyn, na plné štíty nás přiblížil ke křižníku a nám tedy stačilo se připoutat, vybavit kyslíkovými maskami a pomocí Síly vyhodit pumy z otevřených nákladových vrat. Ztráta tlaku v prostoru nám sice nejdřív s muškou trochu zamávala a mně to málem urvalo kšandy, ale když jsem se ponořil do Síly a v rychlosti zkusil Kodymu trochu pomoci, povedlo se nám to a dokonce jsem odolal pokušení ho za těmi bombami hodit taky, za tu myčku.
Po dlouhé době jsem zase jednou litoval, že nemám oči, protože detonace pyrogelových hlavic o trup interdiktoru musela určitě stát za to. Radši jsem rychle zavřel dveře, aby z toho nic neměl ani Kody a abychom zbytečně neplýtvali atmosférou, a pak už jsme mohli vesele skočit do hyperprostoru.
Souběžně s tím, jak se hvězdy změnily v čáry, mi došlo, odkud že znám jméno naší nové spolucestující, a nepřijde mi to ani trochu vtipné.

28. 3. 0 ABY, Y + 22 dní, záznam druhý

Jungle Jet byl na základně odboje podepřen pneumatikami, já se už dvanáct hodin zašívám v bývalém skladišti Kulíků a už jsem si málem okousal uši do špičata. Šošonský král se pořád ještě nevrátil, ale většina jeho poddaných věří, že přežil a schovává se teď hlídkám v Zemi stínů, takže přiletí až trochu později. A pomalu se začínají zapíjet padlí.
Snažím se Chlouppka ukecat, abychom vypadli a zapadli někam do hospody, kde pořádně zapijeme ztrátu Tyrvrarru, bez Wyrrgyho, ale má nějakou divnou náladu a chce zůstávat stůj co stůj. Dokonce zmetek trvá na tom, abych vylezl a zapojil se do truchlení, protože Simbacca a Erris jsou z té smrti Churra a nejspíš i nějakých dalších příbuzných dost špatní. Jako by to snad byl můj problém nebo co, ach jo…
Ale ok, když chce, má to mít. Jdu utěšovat, protože to já umím děsně dobře, žejo, konec záznamu, dopíče.

30. 3. 0 ABY, Y + 24 dní

Som utěšil. Nejdřív Simbaccu, se kterým jsem si dal na dědu panáka, a pak si mě odchytla Erris. Nejdřív si tedy nebyla jistá, jestli jsem to já, protože jsem se přeci jen od našeho posledního setkání dost změnil, ale já ji poznal okamžitě a to jsem na ni naposledy koukal ještě očima. Odtáhla mě kousek stranou, pověděli jsme si, co jsme zažili za posledních dvacet let, a než jsem stihl zase na dvacet let zmizet, byla na scéně flaška taterrrského čaje a zapíjel se její táta, miláček národů.
A to utěšování mi docela šlo. Rozhodně se musím pochválit za to, jak jsem se udržel a nejásal, že je ten hrubián po smrti, protože by to jednak bylo netaktní (a „taktní“ je moje druhé jméno, to se ví) a druhak zařval vlastně jako hrdina, takže by mi možná někdo i dal do držky. Rozhodně si nepamatuju, že by se během toho stalo cokoliv nepředloženého, tak.
Až ráno jsem zjistil, že to trvalo dva dny, ale mnohem víc teď moje myšlenky zaměstnává Chlouppek. Tomu se totiž viditelně zalíbila Fidorkka a já přemýšlím, jak mu říct, že je to moje sestřenice…

1. 4. 0 ABY, Y + 26 dní

Kanrryuh se vrátil a bylo to veselé, každopádně pro mě bylo hlavní zprávou dne, že Chlouppek dokončil vyřezávání nové, dřevěné podpěry pro Jungle Jet a můžeme konečně letět pryč. Už jsem měl dokonce nastartováno, když za mnou přišel Simbacca s tím, že má super nápad a že musím letět s ním. A strejda Chlouppek ho v tom samozřejmě podporoval, mizera.
Tak jsme letěli. Nejen my, ale i všechny ty zachráněné transportéry s dobrými třemi stovkami Wookiů a přenosnými tlumiči čipů. A z hyperprostoru jsme se vyloupli, tadáá, u Jolly Jedie. Nejdřív jsem se samozřejmě zasmál, že jako apríl dobrý, a zadal počítači výpočet dalšího skoku, ale ukecali mě, abych přistál, a já u toho brblal jenom trochu.
Musím uznat, že Simbacca odvedl pořádný kus práce. Ne na svém malém soukromém povstání, ale na využití lodi coby obrovského skleníku s bonusovou zoo. Vypadalo to tam skoro přesně tak, jak jsem si to představoval, a kdyby měla odkud, i nějaká ta slza by mi asi ukápla. A nemohl jsem si nevšimnout ani toho, že měl na palubě pár bytostí citlivých k Síle, mezi nimi i Emily. Wookiové z Alaris Prime se tam stali součástí posádky, která tak historicky poprvé mohla s lodí i trochu manévrovat, a znovu se docela dost pilo, na padlé, na přeživší a na Tyrvrarr.
Večer máme s Chlouppkem v plánu zajít k symbolickému hrobu Jess, tak šel pro jednu z posledních flašek tyrvrarráku, ať je to snazší.

2. 4. 0 ABY, Y + 27 dní

Dali jsme to, ale stejně se připravuju na odlet, protože je mi tu po tom hlase ze záhrobí jaksi ouzko a kdo ví, jestli nás náhodou někdo nesledoval. Chtěl jsem sice pirátský Jungle Jet nechat Simbaccovi a vzít si něco méně nápadného, ale jednak mi řekl, že po Jolly Jediovi už žádné lodě dědit nechce, a druhak Chlouppek soudil, že na Nar Shaddaa se i v pochromovaném zázraku ztratíme celkem snadno. Já se s lodí naštěstí rozloučil už kdysi dávno, takže jsem neprotestoval: pokud nám ji teď někdo šlohne, už mi to vrásky přidělávat nebude.
A pokud nás kvůli tomu někdo napráší inkvizici, můžu aspoň říct, že jsem to říkal.
Prozatím zůstáváme na palubě, i když se snažím odlet co nejvíc urychlit. Ostatně co mě tu drží? Syn, který už se o sebe evidentně dokáže famózně postarat sám? Jeho matka, se kterou bych bez nádrže taterrráku nikdy nepromluvil ani slovo? Hrob dávno mrtvé učednice, ve kterém navíc ani nebylo tělo? Její adoptovaná dcera, které se zalíbily bouchačky a je z ní velká holka? Sestřenka, kterou jsem poprvé potkal před necelým týdnem, která zatím ani neví, kdo jsem, a kterou začal Chlouppek ukecávat, ať letí s námi? To fialové děcko, ze kterého mám divně dobrý pocit, aniž bych tušil proč? Ten fakt pěknej strom v hangáru, u kterého se mi děsně dobře přemýšlelo a chvíli jsem tam neměl chuť překlopit stůl a zdrhnout?
Něco z toho očividně jo.

3. 4. 0 ABY, Y + 28 dní

Tak prý tu nějakou dobu zůstaneme, říkal Chlouppek. Jdu se ožrat.

4. 4. 0 ABY, Y + 29 dní

Našel jsem si moc pěknou zašívárnu v pomocné strojovně na palubě 36, kde jsem před dvaceti lety profesionálně nahazoval motory a kde Neva uvařil tu velkou dobrotu jenom z kloních proteinových tyčinek. Vypadá to, že tu nikdo pár let nebyl, tak si jdu udělat pohodlí a trochu zapřemýšlet, jestli bych neměl lepší se odsud prostě odplížit a zdrhnout.

5. 4. 0 ABY, Y + 30 dní

Potkal jsem tetu a babičku. Ne snad že bych je poznal nebo si pamatoval jejich obličeje, ale jména i další věci odpovídají informacím, co jsem o nich zjistil tenkrát při genealogickém výzkumu. A co hůř, ony si moje jméno vybavily taky a byla z toho náramně trapná chvilka, když se sice snažily být děsně přátelské a všechno, ale zároveň jsme o sobě navzájem vůbec nic nevěděli. Tak jsem jim ušetřil trápení, napil se jim na zdraví s tím, že se nemají stresovat a snažit se o nějaké obnovování neexistujících vztahů, a šel se zavřít do strojovny.

6. 4. 0 ABY, Y + 31 dní

Na chodbě k záchodům jsem málem narazil na Erris, ale v poslední vteřině se mi povedlo zapadnout do otevřených dveří, aniž by si mě všimla. A protože ty dveře vedly do prádelny, hodil jsem pásku i montérky do pračky, abych z nich definitivně dostal ten vosk z myčky na Nar Shaddaa.
Nepředpokládám, že by to z nich dokázalo dostat všechen ten olej a prach, co chytaly pěkných pár let, ale mohl bych tím značně snížit pravděpodobnost, že mě vyčmuchá i někdo bez vyvinutějšího čichu.

7. 4. 0 ABY, Y + 32 dní

V Koktavé školnici, kam jsem vyrazil pro zásoby, jsem potkal Chlouppka a armádu malých mizerů, co tam na mě číhali. Pod soustředěnou palbou argumentů jsem nakonec kapituloval a slíbil, že je něco málo naučím, pokud to urychlí náš odlet někam pryč, pokud mi za to dají něco k pití a pokud mě nebudou moc srát. Zítra máme sraz v tělocvičně, tak jsem zvědav, co z toho bude.

8. 4. 0 ABY, Y + 33 dní

Nebylo to zas tak hrozné, i když jsem se samozřejmě většinu času mračil a nešetřil je sarkastickými hláškami, aby si nemysleli, že je budu šetřit nebo že jsem jejich nový chlupatý kamarád.
Z Emily je fakt velká holka. Umí střílet, ohánět se světelným mečem a vůbec v ní nejde nevidět její adoptivní matku. To, že aspiruje na Mandalorianku, mě až tak nenadchlo, ale těžko jí to vyčítat, když ji vychovával Chlouppkův kamarád z Concordie, žejo, to vlastně dopadla ještě docela dobře.
Banana je… divná. Na první pohled vypadá jako největší tintítko na lodi, ale když jsem ji začal kárat za lajdácké držení světelného meče, dokázala mě bez větších skrupulí poslat do prdele, což bylo vlastně docela osvěžující. A vůbec jsem z toho neměl flashbacky na Joyce a nebyl rád, že nemůžu slzet…
A Frodirr je debil, ale má fajn fotra, tak ho možná hned nesežeru.
Chvíli jsme si hráli s kameny, chvíli šermovali, klasika. Všichni jsou to hrozná másla, což jsem jim samozřejmě řekl, ale možná by z nich jednou něco být mohlo, což mi taky tak nějak… vyklouzlo.

10. 4. 0 ABY, Y + 35 dní

Tak to asi fungovalo nebo co. Po pouhých dvou dalších trénincích si mě odchytl Simbacca a kromě takových těch keců, jako že mi děsně děkuje, měl pro mě i něco důležitého: prosbu, jestli bychom s Chlouppkem neskočili na Nar Shaddaa. Naneštěstí tedy jenom vyzvednout loď jednoho ze zachráněných otroků a vrátit se s ní, ale jako start dobré, takže si jdu pro papíry a hurá na Jungle Jet.

11. 4. 0 ABY, Y + 36 dní

Jungle Jet zůstal v hangáru, protože během předstartovní diagnostiky začaly nabíhat aktualizace softwaru za posledních dvacet let a hrozilo, že se odlet protáhne tak o tři dny. Místo toho jsme já, Chlouppek, Fidorkka a Trandoshan jménem Pastar nastoupili na Dvacet deka šunky, což je skutečně spíš uzenina než loď. Její majitel, Devaronian Krassus, nám měl být k službám, ale většinu cesty jenom žvanil a přiměl mě vyrobit si špunty do uší z polstrování jeho sedaček; pilotoval Herglic William, prý rodák z Miu Leptonis IV.
Teď jsme vyskočili z hyperprostoru na oběžné dráze Nar Shaddaa, sestupujeme do Vertical City a Krassus rozhazuje sítě, aby našel Pastarovu ztracenou loď.

12. 4. 0 ABY, Y + 37 dní

Finito, pohodička. Nostromo jsme našli v odtahovém přístavišti, zaplatili jsme mastné penále a byla naše, respektive zase Pastarova. I když jsem mu tedy doporučil, jestli by si spíš nechtěl koupit novou, než takhle zachraňovat starý konzulární křižník. Zpátky k Jolly Jediovi na ní každopádně letěl úplně sám, protože Krassus a Willy radši využili svojí šlupky, Fidorkka vyhrabala mezi hovny svoji Opilou mouchu a já se rozhodl přeparkovat Palpatinův palec. M‘Kesh byl tak rád, že mě vidí, až mi málem ukousl ruku, a když jsem startoval, blaženě mi předl v kokpitu. I jemu už tohle město očividně smrdělo a já pro něj měl vyhlídnutou mnohem lepší lokalitu. Chlouppek letěl se mnou a docela si to užil, jen musel nejdřív vyměnit půlku žárovek na palubě, neboť po tak dlouhé době nepoužívání prostě zkorodovaly.

13. 4. 0 ABY, Y + 38 dní

Zaparkoval jsem v té nejodlehlejší části hangáru, vypustil M‘Keshe a jdu uklízet. Meče jsem z modelů vypreparoval ještě za letu a jsou v pořádku, ale bude to chtít minimálně vrátit flašky a možná trochu vyvětrat. Nebo možná ne, aspoň mi dovnitř nepolezou lidi.

14. 4. 0 ABY, Y + 39 dní

Cestou z tělocvičny jsem byl svědkem toho, jak Simbaccu balí asi osmiletá holka, údajně náčelnice Ittummi. Málem jsem se pochcal smíchy.

17. 4. 0 ABY, Y + 42 dní

Ráno jsem potkal Erris. Ukazovala mi jizvu po inhibičním čipu, ale než jsem na ní mohl oči nechat (ha ha), udělalo se jí špatně a musela běžet na záchod. Jsem si skoro jistý, že to nebylo kvůli mně, ale stejně jsem pásku i montérky vypral ještě jednou.

20. 4. 0 ABY, Y + 45 dní

Po dalším tréninku nás s Chlouppkem Simbacca pozval na svatbu. Když jsem se zeptal, jestli nechce počkat, až bude té jeho princezně aspoň devět, vůbec mě nechápal, což mi trochu zkazilo náladu a zvažoval jsem tedy, že odmítnu a opět zopakuji své přání odletět někam pryč, kamkoliv. Třeba i na Zamhareer.
On to ale asi čekal, prevít, tak zmínil, že tam bude spousta pití, a protože Chlouppek se nabídl, že jako šaman ty dva oddá, kývl jsem na to nakonec taky, i když jen děsně neochotně. Flotila Inkvizice už je nejspíš na cestě, ale co bych si trochu nevyhodil z kopýtka, žejo…

23. 4. 0 ABY, Y + 48 dní

M‘Kesh málem sežral Frodirra a když jsem ho okřikl, že je to fuj, všichni (kromě Frodirra) se na mě dívali jako na zrůdu. Abyste se náhodou neposrali.

25. 4. 0 ABY, Y + 50 dní

Chlouppek je pičus a potřeboval by si zamrdat, vole. Prej že bych se měl nad sebou zamyslet, prej že mě tady potřebujou a prej že společně se snáz ubráníme. Argmunety, že kdybychom nebyli retardi a nesdružovali se pěkně na jednom skoro nefunkčním křižníku z minulé války, možná bychom se vůbec bránit nemuseli, nebral. A naopak přihodil něco v tom smyslu, jako že přece nenechám rodinu na holičkách, jako by snad pro mě něco takového něco znamenalo. Jo a prej že fňukám a měl bych se prostě sebrat, dement fakt.
Mohl jsem mu sice říct, že kdyby se, kokot, nestřílel do hlavy, třeba by ze mě taková troska nebyla, ale to by bylo trochu buzerantské, tak jsem jenom teatrálně práskl dveřmi a šel dopít ten poitín.

27. 4. 0 ABY, Y + 52 dní

Chlouppek mi někde sehnal dudy, asi jako omluvu za ty kecy, takže jsem se rozhodl mu to velkoryse odpustit, když jsem teď ten lepší Wookiee. Horší je, že teď už tu účast na svatbě odmítnout definitivně nemůžu, když tam musím hrát, ale… sral pes, aspoň se napiju.

29. 4. 0 ABY, Y + 54 dní

Velký den pro dvě jelita a příležitost se vylejt, aniž by mě někdo soudil, je tady, ou jé!
Obřad začne až za pár hodin, tak mám ještě čas se hodit do gala, to jest vytáhnout si z chlupů magnetem všechny špony z toho včerejšího soustružení šrotu, a taky procvičit Lohengrin. A Opijem se, opijem se!

30. 4. 0 ABY, Y + 55 dní

Svatba se asi vydařila. Jakože řekli si ano a pak se zpívalo a tancovalo (a Simbaccu vyzvala nejen ta mrňavá bestie, co jí začínám fandit, ale taky nějaká starší holka, nějak se mi utrhl ze řetězu, plájbój), ale já se věnoval hlavně hraní a chlastání, jak se sluší a patří.
Taky jsem Chlouppkovi prozradil, že ta samice, co nad ní furt slintá, je moje sestřenka, a on z toho udělal přesně tu scénu, které jsem se chtěl vyhnout, což byl ostatně důvod, proč jsem mu to neřekl dřív a sám. Zavolal babičku s tetou, bylo to dojemné a nepustil mě s flaškou na záchod, takže jsem u toho byl až do konce a fakt Fidorkku litoval. A trochu i Balmorru, které byla najednou ukradena všechna pozornost. Pešek, holka, pešek. Trochu to zachránil až jakýsi Riltorro, kterému jsme prý stavbou trebuchetu změnili život a který chtěl podpis.
Výrazně zajímavější bylo ale ráno, kdy jsem se náležitě sťatý prodíral hangárovým lesem a odskočil si k tomu stromu, co mě už při příletu z nějakého důvodu zaujal. Sotva jsem ho začal zalívat, pohnul se a já ho sice chvíli považoval za projev deliria, ale bylo to ještě vtipnější: byla to hibernující Neti, docela stará, kterou si Simbacca na Rori očividně spletl se stromem a vzal ji na palubu. Docela pěkně jsme si pokecali o starých dobrých časech a pak šli spát.

3. 5. 0 ABY, Y + 58 dní

Balmorra a Sulacco vyrazili na Nostromo s Pastarem někam na svatební cestu. A ani jsem moc neškemral, aby mě vzali s sebou, protože mi přece Chlouppek promluvil do duše a ze mě je teď funkční člen společnosti, neasi.

5. 5. 0 ABY, Y + 60 dní

Dalších pár tréninků, tentokrát i s pořádným šermem. Kupodivu jsem toho ani moc nezapomněl.
Přemýšlím, že bych Bananě věnoval ten starý Ruukiho meč, když chudák žádný nezdědila po své mrtvé matce, ale… fakt jí chci dát zbraň, kterou se mě snažil inkviziční buzerant polechtat mezi žebry?

6. 5. 0 ABY, Y + 61 dní

M‘Kesh sežral jedno kaadu z hangáru. Simbacca chvíli brečel, ale pak uznal, že to byl slabší kousek a že přítomnost predátora vlastně může být pro celkový stav ekosystému docela přínosná. Když jsem mu navíc vysvětlil, že jako poloviční ještěrka toho kocour sežere mnohem méně než třeba, kašl kašl, Barrbucha, slíbil, že ho nikam zavírat nebude.

16. 5. 0 ABY, Y + 71 dní

Stavil jsem se u hrobu Jessicy, postěžovat si, co je to kolem za bandu debilů. Čistě abych nezapomněl protivně dědkovat, víme.

20. 5. 0 ABY, Y +75 dní

Simbacca se zmínil, že mívá opakující se divný sen o nějaké temné pyramidě. Musel jsem mu připomenout, že to on je tady expert na pyramidy, ale je fakt, že mi to docela vrtá hlavou. Nemohlo by to být nějaké hodně obskurní varování Síly?

24. 5. 0 ABY, Y + 79 dní

To jsou šoky, ty vole. Jeden se jde ráno po celonočním svařování vychcat a bafne na něj strašidlo připomínající štětku na záchod, jenom bez držáku. Samozřejmě jsem Šedého Šuma poznal, nebylo to poprvé, co něco takového zkoušel, ale ani teď jsem mu moc nerozuměl. Povídal něco o ředění absinthu rampouchem, který hrozně potřebujeme, ale odnesl jsem si z toho jenom chuť na absinth.

26. 5. 0 ABY, Y + 81 dní

Uspořádali jsme s Bearrem menší přednášku o přežívání v divočině, protože by se to prý mrňatům mohlo hodit. Frodirr sežral vzorky jedlých korýšů, Pirranhacca trefil v půlce Roudýho papírovou koulí a začala bitka, Panchah si na pustý ostrov chtěla brát sprchu, Banana měla snad ještě divnější otázky než mívala Sagwen, jo… bylo to skoro jako být zase zpátky v akademii.

29. 5. 0 ABY, Y + 84 dní

Doneslo se ke mně, že odchází lodní vodní čip, ať už je to cokoliv. Nenápadně jsem zmínil, že znám Jawu, co má za barákem pár vraků z klonových válek a co by to mohl mít, ať už je to cokoliv, a samozřejmě jsem byl pověřen bojovým úkolem. Zaletět na Raxus Prime, kde mi zase, do píče, všechno načichne rzí a kde mi všechno naleptají kyselé deště, kurva.
Na druhou stranu možná lepší než furt smrdět na palubě, ale rozhodně beru Palpatinův palec, když je to na jeho domovskou planetu, ne Jungle Jet, který by byl po pouhém průletu tamní atmosférou na odpis.

1. 6. 0 ABY, Y + 86 dní

Viděl jsem Anna-nanu. Nevypadá vůbec dobře, aura mu slábla v přímém přenosu a já se trochu bál, aby neumřel přímo během mé návštěvy. Ale vydržel to, odkázal mě na nějakého Mari-runiho o kousek dál a ten skutečně čip měl. Problém byl v tom, že to byl pošuk do kluzáků a museli jsme si ho vyhrát v závodech na jeho dráze. Tak jsem tu informaci předal dál a pak se podílel na stavbě čtyř závodních kluzáků z bordelu tím, že jsem v hromadách rezavého šrotu hledal méně rezavé kousky, sem tam do něčeho kopnul a hlavně všem moc dobře radil.

5. 6. 0 ABY, Y + 90 dní

Závody, yai! Vrátil jsem Palpatinův palec na jeho původní flek a jdu spát.

5. 6. 0 ABY, Y + 90 dní, záznam druhý

KURVAAAAA!

6. 6. 0 ABY, Y + 91 dní

Strávil jsem pár dlouhých hodin na ošetřovně, kam dovezli Simbaccu, který závodil a povedlo se mu se vysekat tak, že nebýt Chlouppka, nejspíš by z něj byla paštika. Emily je dostala na palubu, já na ně čekal v hangáru s proplesknutým stromem a pak následovala spousta čarování v zavřené ošetřovně. Dovnitř se sice dobývala berserkeří princezna, ale dveře to kupodivu vydržely a k léčivému stromu se záhy přidal i IM-62, kterého jsem si matně pamatoval ze závěru naší lapálie po rozkazu 66. Simbacca byl tedy v dobrých rukou, ale to mi samozřejmě nemohlo zabránit v pičování tak intenzivním, že to málem dorazilo ty načnuté dveře.
Vypili jsme s Chlouppkem placatku žížalovice a pak pár litrů nějaké docela dobré dezinfekce a když se Simbacca probral, vzali jsme ho do Koktavé školnice. Tam byli prakticky všichni

7. 6. 0 ABY, Y + 92 dní

Stavil jsem se za kapitánem, jestli nepotřebuje, abych mu někam hodně daleko zaletěl pro pomeranče nebo rum, a potkal jsem u něj Erris. Vypadala snad ještě hůř než on, jak tam tak ztrápeně seděla a on se cpal koblihami, ale všimla si mě a děkovala mi i přesto, že jsem na jeho záchraně objektivně neměl téměř žádný podíl a že jsem jí to několikrát zkusil vysvětlit.

8. 6. 0 ABY, Y + 93 dní

Chlouppek vystřízlivěl a navrhl, že bychom se mohli zaletět podívat za Wyrrgym na Atalay. Což znamenalo, že konečně aspoň na chvíli vypadneme, jak jsem si celou dobu přál, a já byl tedy během chvíle sbalený a připravený k odletu.
Beru jak Maskovač Síly, ať je nějaká sranda, tak světelný meč, kdyby něco…

10. 6. 0 ABY, Y +95 dní

Doletěli jsme, vyložili droida a potkali nejen pár klonů, ale taky Wyrrgyho. A musím tedy říct, že mi dost otevřel, haha, oči.
Ne tím, že mě po těch dvaceti letech nejspíš ani nepoznal, ani tím, jak měl dílnu plnou střílen na šipky, dokonce ani tím plechem, kterým se snažil sundat a později ohromit Chlouppka. Spíš tou reakcí na informaci o té nebohé duši, co už je čtyřicet let jeho manželkou, že ji z otroctví v koncentračním táboře přímo na jeho rodné planetě zachránil jeho vlastní brácha a že po tom zachránění zůstala s ním. V tu chvíli mi totiž došlo, že jakkoliv zahořkle jsem se v posledních letech choval a jakkoliv mě má většina lidí celkem oprávněně za protivného dědka, rozhodně bych na jeho místě jenom neucedil něco jako „se stane“ a nesnažil se před vlastním a rovněž vlažně přivítaným bratrancem dál machrovat tím, jak jsem dobrý kovář. Respektive možná bych to ucedil, ale pak bych se šel pod tíhou výčitek někam stranou ožrat do bezvědomí a vůbec se nedivil, kdyby mě někdo měl za čůráka.
Takže na to definitivně seru a budu zase ten hodnej. Ne nezbytně milej nebo nedej Bacca ženatej, ale rozhodně si pohlídám, aby mi nehráblo natolik, že mi přestane záležet na mých blízkých a zavřu se v dílně. Což, přiznejme si otevřeně, mi v posledních měsících přišlo jako docela lákavá možnost, ale teď už ani moc ne. Přinejmenším si tam budu pravidelně větrat. A na to se klidně napiju.
Za chvíli jdeme ostatně s Chlouppkem vypít Bílou helmu, jen šel zrovna zavolat Deekovi, že potřebujeme nějakou větší loď na tu zamýšlenou srandu s krystalem.

14. 6. 0 ABY, Y + 99 dní

Hospoda je téměř vypitá, kloni se o nic nepokouší a já dokonce dvakrát úplně sám od sebe zapřemýšlel, jak se asi během naší nepřítomnosti daří Simbaccovi. Prostě dělám pokroky.
Místní jsou ale banda zmrdů, z nějakého důvodu děsně nesnáší Chlouppka a při každé cestě městem se musíme mít na pozoru, abychom se zavčas vyhnuli letícímu rajčeti nebo cihle. Absolutně nechápu, proč se jim tady kdy snažili pomoct, a samozřejmě jsem navrhl, že je v tom prostě necháme, když nás tu nechtějí, a poletíme o hospodu dál, ale Chlouppek to zavrhl, že to pár dní ještě vydržíme a že za to ti burani vlastně nemůžou, protože je proti němu štvou přeživší imperiálové. Tak jsem nad tím mávl rukou a šli jsme to přepít.

17. 6. 0 ABY, Y + 102 dní

Hotovo, rovnováha byla obnovena (s Deekovou pomocí jsme prostě vyndali přeživší krystal z chrámu, duh, nechápu, že to Wyrrgyho nenapadlo samotného a mnohem dřív), teď budou asi na planetě chvíli padat trakaře, ale pak se to určitě srovná. A jestli ne, mně je to vlastně dost u prdele, protože abych se snažil zachránit nějakou zbytečnou planetu v Neznámých regionech, která zachráněna ani být nechce, na to prostě nemám čas.
Letíme zpátky na Jolly Jedie, bohatší o pár zkušeností a chudší o nějaké ty iluze.

19. 6. 0 ABY, Y + 104 dní

Hned po přistání jsem v hangáru urval nějakou zbytečně vypadající kytku, zašel za Erris a omluvil se, že jsem se choval jako kokot. Vzala to docela v pohodě a navíc jí bylo viditelně blbě, tak nenavrhovala zapíjení ani další vykecávání a mohl jsem tedy vypadnout, než to začalo být trapné.
Zkontroloval jsem Simbaccu, který se po týdnu poctivého baštění koblih celkem zotavil, a jdu čekat do Koktavé školnice na Chlouppka, jenž si šel mezitím popovídat s Emily.

20. 6. 0 ABY, Y + 105 dní

Simbacca utekl z ošetřovny, což jsem vzal jako jasný signál, že je zdravý, a navrhl mu, že zajdeme na jedno, když jsem teď ten lepší Wookiee a Chlouppek místo chlastání běhá za samicemi. Souhlasil, a to docela rychle, ale pak ho dohnal IM-62 a kdybych ho nevypnul, asi tím zrádným hlasem držkuje ještě teď.
Dali jsme si něco k snědku a výpitku v Koktavé školnici, Simbacca to prokládal koblihami, které mu nosila Barrbucha, a granulemi z téhož zdroje a docela pěkně jsme si pokecali. Občas jsem samozřejmě musel něco málo zavrčet, aby si nikdo nemyslel, že mě třeba na Atalay nahradil měňavec, ale jo, bylo to fajn. A domluvili jsme se, že zítra zkusíme najít takovou jednu věc, kterou děsně potřebuje a sám ji nedokáže najít. Sám nevěděl, co to je, a když mi to ukazoval, nebyl jsem moudřejší – nějaká tyčinka ze zámku, který snad vídá v těch zlých snech nebo co. Přirozeně ho napadlo, že to nejdřív nechá identifikovat nějakým nezávislým odborníkem, ale nikoho neznal, a tak jsem musel s nápadem přijít já. Přeci jen jsem nedávno nějakou dobu cestoval s Indyssem, a tak mi nezbylo, než mu doporučit Garteka Solona.
Než jsme šli spát, kontaktoval ho přes Holonet a dohodl s ním nezávaznou schůzku na Kotouči, kde se zrovna pár dní zdržoval. A protože jsem mu posledních patnáct let nedával dárky k narozeninám, slíbil jsem, že poletím s ním, i když jsem tedy z vidiny, že možná zase narazím na familii Freemakerovic, moc nadšený nebyl.

21. 6. 0 ABY, Y + 106 dní

Přistáli jsme na Kotouči a jdeme hledat Solona. Doufám, že mi někdo mezitím neštípne astrodroida, protože bez něj ten X-wing prostě neuřídím, to je hrozná moderní chujovina, zlatá Delta-7.

21. 6. 0 ABY, Y + 106 dní, záznam druhý

Je to frajer. Sotva jsme vešli do domluveného lokálu, byli jsme svědky toho, jak bičem vyprovodil dva pobudy, co obtěžovali jakousi lepou děvu, a na konzultaci ohledně toho krámu nám stačilo dvacet minut. Kam se hrabe Indyss, to se nedá srovnávat.
Pravda, bylo to taky o štěstí – ukázalo se totiž, že Gartek tak docela přesně neví, co by to jakože mohlo být, ale shodou okolností to zrovna nedávno někde našel, měl v ruce a pak prodal sběrateli na Kothlisu. Jméno mi nic neříkalo, ale měl snad bydlet někde dost stranou a já hlavně nikdy neprodával nic takhle drahého, takže jsem neměl důvod to zpochybňovat a radši jsem rychle zavelel k odchodu. Což bylo jediné štěstí, protože sotva jsme nastartovali, zmerčil Simbaccovu šlupku Zander a začal hulákat něco o tom, že v takovém sběratelském skvostu se prostě musí proletět.
Naštěstí ho neposlouchal, šlápli jsme na to a teď míříme na Kothlis. Jenom doufám, že nebude mít zrovna hlídku ten kripl Sash, protože to bych si asi úplně zkazil karmu.

22. 6. 0 ABY, Y + 107 dní

Vůbec jsem netušil, že i na Kothlisu jsou místa, kde se člověk nepotí jako prase. Tedy o polárních čepičkách jsem samozřejmě věděl, ty má přece každá pořádná planeta, ale že jsou i částečně obydlené, tomu jsem nemohl uvěřit ani ve chvíli, kdy jsme přistávali vedle honosného zasněženého sídla, z nějž jsem viděl sálat velmi jemnou auru Síly, a klepali mu na dveře.
Těsně po třetím bouchnutí se otevřely a stála tam nabručeně vypadající Bothanka v odvážně krátkých šortkách, kterou jsem sice viděl už prve přes dveře, ale jejíž dvě pistole pořádně vynikly až v momentě, kdy jimi na nás začala mířit. A nezastavilo ji ani to, že míří na slepce. Sympaťačka od pohledu, a to ani nemluvím o těch kozách. Že prý jí Gartek volal a ohlásil nás, ale protože ho z nějakého důvodu nemůže vystát a on to nechápe, spíš nám to přitížilo.
Než nás stihla poslat do háje, případně než jsme ji stihli zhmoždit, jak kdo chce, ozval se z domu přátelský hlas a my konečně poznali toho odborníka na artefakty, či co měl vlastně být. Představil se jako Hugo Bodani, byl to Baragwin a měl v baráku hroznou spoustu krámů, z nichž většina generovala slabé pole Síly, všechny úhledně uklizené v teplých vitrínách. Bothanka se uklidnila, Simbacca se zeptal na hledanou tyčku a já jako správný slepec čuměl do zdi.
Hugo si naštěstí hned vzpomněl a dokonce nám tyčinku i ukázal – že prý pro něj osobně není nijak zajímavá, protože nenáleží do jeho oboru, ale že ji od Garteka koupil v balíku jiných, důležitějších věcí. Když jsem však naznačil, že si ji půjčíme a pak mu ji zase přineseme, znejistěl a otázat se, co by si tedy tak zhruba představoval za druh platby, už mohl zase Simbacca.
A dopadlo to ještě vtipněji, než jsem čekal.
Bothanka, Sis Kay‘lia, byla totiž očividně naštvaná ještě z dalšího důvodu, a to sice že se jí nepodařilo lokalizovat jeden moc pěkný artefakt, který by podle všech dostupných zdrojů měl pořád ležet někde v mořích na Corsinu. Na tom Corsinu, co jsme tam před náletem na Mygeeto kupovali chlast. A i když se dušovala, že to bez jednoho špeka a jednoho slepce zvládne, Hugo ji rychle umravnil a slíbil, že když jí pomůžeme a ten krám najdeme, tu tyčku nám věnuje.
Simbacca samozřejmě souhlasil, že prý má celou bandu šikovných lidí (o Wookiích nemluvil, asi měl v plánu nechat makat jenom nechlupáče, rasista jeden) a že to moře prostě nějak pročešou. Jenže když jsme se pak dozvěděli, co že to hledáme, oběma nám došlo, že brát s sebou celou četu potápěčů je asi trochu overkill a že na to nejspíš ten jeden špek a jeden slepec budou stačit. Jednalo se totiž o kus technologie Rakatů, který by nejspíš, stejně jako půlka věcí kolem nás, měl vykazovat alespoň lehkou stopu v Síle. Takže jsem zmínil, že tahle technologie vydává podprahový tón, který my opice s trochou cviku slyšíme a který nás už touhle dobou ze všech těch věcí kolem trochu sere, a oni to sežrali.
Plácli jsme si a za chvíli nastupujeme na Sisinu loď, Endurance. Snad nám tu ty šlupky zatím nezmrznou.

25. 6. 0 ABY, Y + 110 dní

Máme to, startuju a hurá zpátky, než mi chcípnou housenky. A jaký že byl výlet na Corsin? Inu, šlo to nějak takhle…
Většinu cesty strávila tím, že pomlouvala Garteka. Upřímně řečeno jsem ji moc neposlouchal, ale to bylo v pořádku, protože to po mně naštěstí nikdo ani nechtěl. Simbacca to zvládl za nás za oba, i když je fakt, že půlku času koukal té koze do výstřihu a že jsem ho musel hned dvakrát napomínat, aby nezapomínal na Panchah. Vůbec mě nepochopil.
Přistáli jsme v džungli na jednom konkrétním kontinentě a Sis nám ukázala hromadu obrázků s věcmi, které prý dokazovaly, že právě tady někde musí ten krám být. Holografických obrázků, takže jsem z toho měl hovno a ona to věděla. Simbacca učeně přikyvoval, jako vždycky, když na hodině se školnicí vůbec netušil, která bije, a za chvíli už jsme dostali erární dýchátka a vyráželi do džungle.
Propletli jsme se hustou vegetací, ve které bychom rozhodně nepřistáli, až k ruinám chrámu na pobřeží a tam mi došlo, proč si je asi tou polohou artefaktu tak jistá – vypadalo to, že stavba byla dřív mnohem větší, ale její část se po nějakém tektonickém úkazu odporoučela do oceánu. Tedy co jsem tak jako slepec, co oťukával stromy holí, mohl soudit.
Zříceninu obývalo jakési teritoriální prase, které však Sis svými dvěma bouchačkami rychle oddělala, a ke svačině tedy bylo vepřové. Opekl jsem ho já, abych taky k něčemu byl, a během přestávky jsem se schválně snažil najít v okolí něco, co by zářilo aspoň trochu jako rakatanská technologie. Les však byl až příliš hustý a živý a jediné, co jsem vypozoroval, byl přibližný směr někam k vodě. Tedy žádné překvapení.
K pobřeží jsme vyrazili vzápětí a tam, když se přede mnou otevřelo moře, jsem byl konečně k něčemu platný. Zatímco Simbacca předstíral, že poslouchá, a urputně se soustředil, já viděl cíl našeho pátrání takřka hned – byl sice pod vodou, ale notný kus bokem. Mávl jsem tím směrem holí, Sis začala remcat, že podle všech modelů pohybu dna se měly veškeré sedimenty přesouvat úplně na druhou stranu, a šli jsme pralesem zase dál. Aspoň ale viděla, že se jí vyplatíme.
Cestou jsem dostal chuť na pečeného hada a Simbacca na kakao. Oba jsme ale měli smůlu, protože Sis cestou postřílela jenom pár bizarních kaloňů a my se ocitli na místě, kde už nás před vodou nic zachránit nemohlo. Sis si sundala baťůžek a boty, hodila nám každému dvě rezervní náplně do dýchátka a pak skočila do vody tak, jak byla. Simbacca vypadal trochu zklamaně, já se jí ani trochu nedivil a vlastně jsem chvíli zvažoval, že udělám to samé. Představa, že bych si po dvaceti letech musel kupovat nové montérky, nebo je zase někde zdědit, byla ale tak děsivá, že jsem si je radši sundal.
Tou dobou už oba blbnuli na mělčině a cákali na mě s tím, že jsem bábovka, tak jsem si ještě sundal pásku, podíval se na ně a byl klid. Simbacca si viditelně loknul, já mimovolně ucedil něco o smradech a nakonec jsem byl pod vodou vlastně první.
Tam nás čekalo pár překvapení v podobě žraloků, se kterými jsme si ale poradili, několika potopených vraků a hlavně další hromady zbytků z nějaké prastaré budovy, ale já šel prostě za tím jedním divným světlem v dálce a dobře to dopadlo. Pravda, nejdřív jsme museli zabít tu obrovskou chobotnici, co si artefakt nejspíš odtáhla z původního místa do svého hnízda, ale protože jsme na to šli chytře, já ji viděl s předstihem a Sis měla nůž, vyhráli jsme. Jen Simbacca na ta chapadla koukal jaksi smutně a ani neochutnal.
Artefaktem byla jakási kovová trojnožka s kulovitým mechanismem uprostřed, která sice nevypadala nijak draze ani zachovale, ale Sis měla očividně radost. Upevnili jsme každý k jedné noze připravený balón, připojili na něj rezervní bombičky k dýchacím přístrojům a pak už jen sledovali, jak se plní a jak ten krám nadnáší k hladině. Ačkoliv vypadal kovově, byl podstatně lehčí, jak jsme zjistili poté, co jsme s ním já a Simbacca dopluli po proudu až k prvním rozvalinám a začali ho tahat na břeh.
Sis, která z vody vylezla na původním místě, aby vzala věci, nám pak pomohla a i když to byla docela fuška, nečekalo nás žádné ošklivé překvapení v podobě léčky či tak něčeho. Prostě pohoda a na slepce jsem tedy podal hodně slušný výkon. A byl jsem za něj i náležitě odměněn, neboť jsem na jedné palmě na místě přistání našel vyloženě luxusně barevné housenky, které budou určitě hrozně super. Do kapes jsem je ale dávat odmítal, protože bych si na ně pak akorát sednul, a jako mnohem lepší přepravka se tedy jevil ten Sisin teplý baťůžek. Propašoval jsem je tam kupodivu nepozorovaně, pak zbývalo už jenom naložit to heblo, kopnout do vrtule a bylo. Cestou sice překvápko odhalila, ale pro mě to bylo jedině dobře, protože po zaječení vyhodnotila, že stejně potřebuje nový, a já tedy dostal batoh.
Na Kothlisu jsme byli co nevidět. Hugo se moc nasmál, když jsem zkusil vyjednat, aby nám k té tyčce dal něco dalšího, co by trochu dorovnalo ten nepoměr velikostí, a mohli jsme vypadnout. Možná jsem na něco zapomněl, ale je mi to fuk, jdu spát.

26. 6. 0 ABY, Y + 111 dní

Kdo by řekl, že se mi po tak krátké době začne stýskat po Jolly Jediovi, co? Zahajuji přistávací manévr a tentokrát to píchnu někam blíž ke Koktavé školnici, kam mě hned po výstupu z hyperprostoru povolal Chlouppek, že má důležité zprávy.
Určitě se tu beze mě nudil, opil a zbouchnul nějakou fenu, jantar.

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License